předchozí část zde

 

15. den sobota 10.9.

Kostivere – Raasiku – Anija – Aegviidu – Aravete – Ahula – Seidla – Ageri - Järva-Janni – Vahuküla – Vägeva – Jögeva – Painküla

157 km, celkem 2210, čas 8:28 (18.5 km/h)

vítací cedule na recepci

kolo v chodbičce

před hostelem

z této schránky odešly pohledy

je to dálnice? není to dálnice? je to tohle

silnička

vlak

tady trochu bloudím

ale už jsem se snad našel

silnička

jogevská oblast

   Ráno mám ještě všechny věci mokré. Neuschlo to. Řeším to tak, že dvoje oblečení při balení doschnu na sobě a zbytek usuším cestou. Taky na sobě. Geniální plán. Takže když se vydám z pokoje mám relativně vypráno.

   Recepční na recepci není. Čekám na něj skoro hodinu. Abych vrátil klíče a dostal zpátky zálohu. Mezi tím stihnu alespoň nafotit ceduli s pozdravy a dvě kafe z automatu. Vyrážím snad až někdy před desátou.

   Ještě se stavuju na poště. Pohled z Estonska vás vyjde na 1.40 Euro. Všechny dorazily.

   Nejsem si jistý jestli chvilku nejedu po dálnici. Je to takové nejasné. Takže na první odbočce raději zahýbám.

   Trochu (trochu dost) zabloudím kolem Aravete. Musím se i vracet, ale nakonec se nějak vymotávám na cestu, kterou jsem si určil.

   Čekárnu sháním na poslední chvíli, prosklenou u hlavní silnice. Příliš se mi dnes nepovedla. Na lavičce jablka k zakoupení, ale nevím komu bych za ně zaplatil. Anebo jsou možná jen reklamní. Anebo pro znavené cyklisty? Nevím, neberu si ani jedno.

16. den neděle 11.9.2016

 

Kaarepere – Lähte – Tartu – Ülenurme – Reola – Makita – Otepää – Nüpli – Sangaste – Tsirguliina – Valga/Valka (LV) - Vijciems

174 km, celkem 2384, čas 10:22 (16.8 km/h)

čekárna ráno

jablka

do mlhy

Tartu

kostel v Tartu

náměstí v Tartu

v parku

co tím chtěl autor říci?

pod dálnicí

tady se mi nedaří trefit výjezd z města

ale nakonec se mi to podaří

valgská oblast

pauzička na autobusovém nádraží v Otepää

křižovatka s památníkem

Valka/Valga, město kterým prochází státní hranice

a už jsem v Lotyšsku

silnice

bez pedálu

hledání ztraceného pedálu. chápu že to z toho příliš patrné není

   Ráno se mi zase nějak nedaří se vykopat. Je neděle, takže na zastávku nikdo nepřichází.

Mlha, rozpouští se až někdy kolem jedenácté hodiny.

Kafíčko v kiosku v Tartu. Přede mnou je tam nějaká veselá partička, evidentně jdou z nějakého tahu. Něco na mne hlásí, žel moje poznámky jsou v tomto bodě tak nečitelné, že už nevím co.

Ve Valge/Vaůze se ptám nějakého manželského páru na cestu. Vede mě skoro přes celé město a vlastně i přes státní hranici. Cestou mě zpovídají z otázek dříve uvedených.

V obchodě na konci města (a vlastně už v Lotyšsku) si dávám kafe. Jede se dobře, něco bych ještě mohl najet, že bych se zítra přiblížil co nejvíc Litvě.

Kolem sedmé se mi vysypává ložisko v pedálu. Kruci, kruci a ještě třikrát kruci. Už jsem dost daleko vracet se do Valgy/Valky, takže prostě jedu dál s nefunkčním pedálem. Je nasazený jen na tu tyč z os (nevím jak se to správně nazývá), takže mi pořád padá. V jeden moment mi spadne tak nešikovně, že musím vzít přední světlo z kola a jít hledat pedál pěšky. Nalézám jej když už to chci vzdát.

Míjím nějaký přístřešek na konci lesa. Tak trochu jím pohrdnu (je příliš blízko u hlavní silnice) a jedu ve tmě do nejbližší vesnice. Tam ale nic není. Takže se rozhoduju pro cestu zpět a musím čekárnu odprosit za odpuštění.

17. den pondělí 12.9.2016

Bilska – Smiltene - Rauna – Berzkrogs – Taurene – Vecpiebalga – Ineši – Ergi – Sausneja – Odziena – křižovatka Ivani-Mežezers

km 154, celkem 2538, čas 10:10 (15.1 km/h)

čekárna u lesa

Smiltene

kostel ve Smiltene

tady mi spravili pedál

paráda, můžu jet dál

pauzička u pomníku

silnice zatím dobrá

ale odsud začíná opravovaný úsek

tady ještě poslušně čekám

geodet vytyčuje

ale odtud už to projíždím i na červenou

tady opouštím opravovanou část

a zatím se jede dobře

a za chvilku začíná "stone road", až do Ergli

Ergli 18

oblast Erglu

předjíždí mě auto

Jumurda

a tady mě předjíždí nákladní auto

konečně v Ergli

kávička před další jízdou

Plavinas 35

   Ráno vyrážím déle než obvykle. Špatně si spočítám v kolik bych měl vyrazit, abych se nějak rozumně dostal do prvního většího města a našel cykloservis. Navíc s neustále upadajícím pedálem ubíhá cesta celkem těžko.

   Nakonec se ale nějak do Smiltene „dobelhám“. Ptám se po nějakém cykloservisu. Lidé mě posílají na vzájemně se vylučující místa. Ale nakonec jej nacházím. V cykloservisu mladý kluk. Evidetně ho vytrvávám z rutinní nudy. Mění mi jeden pedál, druhý přidává co kdyby náhodou. Žehrá na součanou situaci, kdy třicetiprocentní „menšina“ Rusů se dívá na ruskou televizi a „Putin jest Bog“. Nevidí to příliš optimisticky. Snažím se ho nějak povzbudit (resp. tedy spíše relativizovat jeho nářky), ale příliš se mi to nedaří. Za opravu si řekne směšných pět Euro, nechám tedy alespoň deset, i když po pravdě řečeno by se jeho pomoc nedala vyvážit zlatem. Nechává mi i druhý pedál.

   Loučím se a říkám si, že musím po návratu poslat poděkování. Dosud jsem (květen 2017) jsem to neudělal. Tak snad až to dopíšu.

   Na kraji města předjíždím mladíka na kole. Za chvilku mě dožene a chce si povídat. Odkud jsem, kam jedu, proč to dělám a jestli se nebojím. Na kole trochu vrávorá. Cvrnkáním do krku naznačuje že se včera opil.

   Měním mapové podklady. Kruci, zase stone road v cestě. Objet jí nejde. Co se dá dělat. Cesta je zatím dobrá, tak zkusím trochu zrychlit.

   Žel z Tauene až do Vecpiebalgy (cca 20 km) je silnice rozkopaná a jede se po ní stejně špatně jako po stone road. Navíc mě prachem zasype každé auto, které mě předjede. Vlastně i ta protijedoucí. První tři semafory poslušně stojím na červenou. Pak už mě to ale přestane bavit a dalších deset na trase už na červenou projedu. Stejně se barvy vymění tak třikrát, než dojedu od jedné k druhé.

   Ve Vecpiebalge zatáčím a za nějakých pět kilometrů začíná stone road. Asi dvacet km, až do Ergli.

   Kávička na benzínce. Abych ještě něco najel, když jsem se ráno zdržel s tou opravou a teď to taky moc dobře nejelo, rozhoduju se, že pojedu i trochu za tmy.

   Čekárna dnes na nějaké lesní křižovatce.

18. den úterý 13.9.2016

Plavinas – Jekabpils – Birži - Akniste – Joudupé (LT) – Rokiškis – Kamajai – Svédasai

155 km, celkem 2693, čas 8:45 (17.7 km/h)

čekárna na lesní křižovatce

silnice

u řeky

přes Aiviekste

Jekabpils 9

i tady mají Rádio 1

Jekabpils

trh

přes Daugavu

kruhový objezd s kostelem

kafíčko v parku

doprava na Neretu

velkoryse široká silnice

a tady už jsem na vedlejší

co tady asi vyrábí?

Akníste

kostel v Akníste

sváča před kostelem

poslední lotyšské kilometry

a už v Litvě

silnice dobrá

pauzička na náměští

opravdu se ty koleje někde v dálce neprotnou?

na Anykščiai

silnička

kostel

   Ráno se zase nemůžu nějak vykopat. Jen co se mi to povede, přichází na zastávku první školák. Je už celkem zima, ale ještě to jde.

   Stejně jako jsem se nemohl vykopat, tak stejně tak se nějak nemůžu rozjet. A přitom silnice jsou celkem dobré. Co s tím? Prostě pojedu dál a budu doufat, že se to zlomí. Láme se to až někdy kolem poledne

   Na konci dne, už za tmy, si dávám kafe na pumpě ve Svédasai. Rozhoduju se že pojedu trochu na dřeň a že dojedu až za Anykščiai (což by mohlo být tak cca třicet kilometrů, dvě hodiny cesty). A protože začíná trochu fičet a chladno, navlékám moirové spodní oblečení.

   Ale člověk míní a něco jiného mění. Za nějakých pět kilometrů vidím lesní parkoviště s přístřeškem. No uznejte sami, takový luxus jsem nemohl nechat být. Dokonce i se stolkem, takže nemusím psát poznámky na koleni.

19. den středa 14.9.2016

Anykščiai – Kavarskas – Vidiškiai – Ukmergé – Jonava – Rukla – Gegužiné – Palomené – Kaišiadorys – Žiežmariai – Kruonis – Jieznas – Punia

203 km, celkem 2896, čas 11:15 (18.0 km/h)

čekárna na lesním parkovišti

uznejte sami že takový luxus jsem si nemohl nechat ujít i když jsem chtěl jet až za Anykščiai

do mlhy

tak tyhle lavičky bych asi nechtěl dělat

Anykščiai

úzkokolejka

za chvilku budu roztlačovat auto

tohle auto

cedule

tady rovně

Ukmergé

kolega

že by městský úřad?

kostel Ukmergé

asi budou tady budou zrovna nějaké volby

hlavní silnice mezi Umergé a Jonavou

v Jonavě

kruhový objezd

viadukt

do Kaišiadorysu

tady doprava

silnička

na šraňkách

rovně na Alytus

přes dálnici

noční kruhový objezd

   Na parkovišti je ráno celkem ruch. Ale do altánu nikdo nejde. Musím dodávat že se zase nějak nemůžu vykopat?

   V jedné vesnici mě zastaví notně opilý (někdy kolem poledne) strejc. Normálně mě chytne za řídítka. Něco blábolí, vůbec mu nerozumím. Pak přejde do ruštiny, takže alespoň něco pochytnu. Ptá se kolik u nás stojí prostitutka. Jak to mám, kruci, vědět? Snažím se zmizet, vůbec to není příjemné setkání.

   V parku na kopci (snad sem nedojde) si dávám sváču a pomáhám roztlačit auto. Naskočí.

   Mezi Ukmergé a Jonavou jedu po nějaké hlavní silnici. Asi čtyřicet kilometrů. Nic moc. V Umergé na mě poprvé někdo za celou cestu troubí. A dokonce dvě auta. Vždyť jedu normálně. Zcela jistě to bylo na mne.

   V Rukle (vypadá to na nějaké vojenské město) kupuju zásoby. Chtějí po mně pas. Kvůli dvou plechovkám piva! Tak to už se mi dlouho nestalo.

   Trochu bloudím v Kaišiadorysu. Jezdím sem a tam a nemůže nějak trefit výjezd z města. Snad až na potřetí se mi to povede.

   Když jsem nejel včera na dřeň, jedu tedy dnes. Abych byl zítra co nejdřív v Polsku. A po pravdě řečeno stejně cestou nevidím žádnou vhodnou čekárnu. Zastavuju až někdy po jedenácté hodině, navíc uhýbám z hlavní silnice a jedu do nějaké vesnice, kde doufám v čekárnu. Tak zase je z toho alespoň kilometrový rekord cesty. Kdyby to tak bylo vždycky tak už jsem mohl být skoro zpět.

   V noci se zdálky ozývají nějaké hrozné zvuky. Že by medvědi?

20. den čtvrtek 15.9.2016

Vaisodžiai – Alytus – Talokiai – Seirijai – Lazdijai – Janaslavas – Ogrodniky (PL) – Giby – Augustów

138 km, celkem 3034, čas 8:44 (15.8 km/h)

čekárna

čekárna - detail

kostel

na první odbočce doprava

Alytus

v parku

u křižovatky

policie. vpravo škoda yetti jako policejní vůz

do Lazdijadi 41

silnička

na Sejny. Polsko na dohled

v parku

poslední kilometry pobaltím

zase v Polsku

chvilku po cyklostezce

Ogrodniki

Augostow se blíží. chci dojet co nejblíž

silnička

lesem

tak jsem v Augustowě

noční město

   Ráno mě budí cestují. Trapné chvilce se dnes nevyhnu. Pak si nějaký ochmelka sedne ke mně na lavičku. Po chvilce si bere prázdnou plechovku a mizí. Za včerejšek se trochu odměňuji a vyrážím až někdy v osm hodin. Což se na konci dne ukazuje jako chyba.

   V Alytusu se láduju chlebem. Moc mi nejede. Zkouším to přebít kýblem kafe na benzince. Ale je to spíš ještě horší. Na zastávce za městem jedno drobné ubliknutí. Naštěstí zrovna nikdo nejede. Jedu dál, ale je mi pořád blbě. V lese už to žaludek nevydrží a všechno jde ven. Není mi vůbec dobře, cítím se slabý, jako moucha. Asi jako děda Komárek, který by dnes nikoho nepřepral. Beru si ibuprofen a dávám často pauzy. Než dojedu do Polska, tak to mizí. Pobaltí mě nepřivítalo kvůli dešti příliš dobře a ani se mnou dobře neloučí. Ale nakonec vlastně odjíždím smířen a na hranicích mu přeju, aby to s Putinem uhrálo.

   V posledním městě v Litvě si dokupuju zásoby. Taky po mně chtějí pas, kvůli pivu. Tak možná je to tady nějaké nařízení. Anebo paní prodavačka chtěla vědět odkud jsem.

   Na hraničním přechodu vytahuju mapu Polska. Nemůžu najít jeden list. Kruci, co teď. Ještě jednou prohledávám brašny. Schoval se mi někam dno. „No do prdele“ (omlouvám se, ale takhle jsem to řekl), ulevím si nahlas, když vidím co mě ještě čeká přes Polsko. Nějak jsem si myslel, že toho bude méně. Co s tím? No asi pojedu dál.

   Až do Augustówa jedu po hlavní silnici. Nic moc. Už bych i zastavil, je i dost zima, ale nic vhodného po cestě nevidím. Nakonec dojedu až za Augostów. Zastavuju na lesním parkovišti. Altánek tu není, takže lavička. Při psaní poznámek se sem sjíždějí dvě auta. Nevím, možná si chtějí předat nějaký kontrabad. Mne si nevšímají.

21. den pátek 16.9.2016

Lipsk - Dabrowa Bialostocka – Brzozowo – Sucholina – Trzcianka – Sokólka – Czarna Bialostocka – Wasilków – dojezd k dálnici – zpět Wasilkow - Nowodworce - Bialystok – Juchnowiec Košcielny – Zlotniki -Dorožki

164 km, celkem 3198, čas 9:17 (17.7 km/h)

ranní lesní parkoviště

kdybych jel včera ještě chvilku mohl jsem mít luxusní čekárnu

kruhový objezd. na Sokólku

pauzička v parku u benzinky

Štefan  si jde dofouknout kolo

čestná stráž

Sokólka

Na Bialystok

tady dojedu k dálnici, takže se kousek vracím

autobus

podél hlavní bialostocké třídy

kávička na parkovišti. kafe z benzinky, ne z KFC

s kolegou cyklistou jedem kolem stadiónu. evidetně je na něj jako občan města pyšný

Juchnowiec Koscielny

a tady je ten kostel

   Ráno mě budí lesníci,co jdou na parkoviště kácet. Jsou ale relativně daleko, takže v klidu.

   Škoda že jsem nejel včera ještě chvilku. U silnice se ukázal výborný altánek.

   V Dabrowe Bialostoce si dávám v parku kafe z pumpy. Dojíždí ke mně cyklista. S brašnama. Bogadan. Kolega si pochroumal kotník, takže jede sám. Jinak jezdí i s manželkou, ale protože je učitelka tak už pracuje. Na cestě plánuje být asi týden. Spí v klášterech. Je od Těšína a poslouchá nějaké ostravské rádio co hraje dechovku.

   Jedu po nějaké hlavní silnici. Až někam za Wasilów. Silnice mě přivede k dálnici. Anebo to alespoň jako dálnice vypadá. Na mojí mapě ale vůbec značená není. Možná jsem si měl pořídit aktuálnější. Vracím se do Wasilkówa a jedu po vedlejší do Bialystoku. Velké město. A já jsem v něm zase na večer. Jedu jím snad hodinu a už je tma. Kafe na shellce. Na okraji se ptám cyklisty na cestu. Nejen že mi poradí, ale ještě se mnou jede dobrých pět kilometrů za město. Abych prý nezabloudil. Ptám se mě odkud jsem, kam jedu a jestli se nebojím. Proč to dělám – to se neptá.

   Když zastavuju u krajnice abych si vzal triko, nějaká paní se mě v autě ptá na cestu. Říkám že nejsem odsud ale že mám mapu. Vyrážím k ní, ale asi mě lekne a hned ujede. Trochu mě to naštve. Tak nejdřív se ptá a pak zbaběle ujede!? Co to jako má být? To vypadám tak...nebezpečně? Tak proč u mne blbka vůbec zastavuje?

   Chci jet ještě alespoň hodinku, ale osamocená čekárna u silnice mě přesvědčuje, že těch několik kilometrů nestojí za už za to.

22. den sobota 17.9.2016

Czerewki – Doktorce – Strabla – Mulawicze – Orzechowice – Bielsk Podlaski – Bočki - Wygonowo – Tolwin – Siemiatycze – Sarnaki – Konstantynów – Komárno – Biala Podlaska – Dubów – Rossosz – Wisznice – Marylin – Dolholiska

180 km, celkem 3378, čas 10:34 (17.0 km/h)

čekárna. netuším kdo sem může chodit na autobus

druhý pedál v čudu. módní policii nevolejte (byla zima)

na řetězu a ještě svázané nohy. proč?

tady mi povolují šroub a dávají nový pedál, který si vezu ze Smiltene

cedule

na hlavní silnici

pauzička před obecním úřadem

změna povrchu. šterk je ale jen chvilku

zřejmě jedu nějakým chko

přes most

Sarniki. pauzička u rakety

u pomníku

u pomníku někdo vyspává

Biala Podlaska. na shledanou

památník s orlicí

   V noci se mi zdá o pokaženém pedálu. Nekecám! Zřejmě to byl prorocký sen. Asi za pět kilometrů se mi zase vysypává ložisko ve šlapce. Kruci! Pedál sice mám, ale klíč jsem si na to nevzal. Nejbližší město je nějakých cca dvacet kilometrů. Tak snad to stihnu nějak rozumně, abych si mohl zakoupit nějaký klíč v železářství.

   Cestou si fotím telata na pastvě, co kromě toho, že jsou uvázaná za krk, mají ještě svázané nohy. No prostě hnus.

   V Bielsku Podlaski se ptám po železářství. Posílají mě do cykloservisu . Klíč na prodej nemají, ale vezmou nějaký svůj a mění mi šlapku za tu od Lotyše. Nic za to nechtějí. Musím poslat alespoň poděkování, až dojedu domu.

   V Siemiatycze mě odchytává nějaká bába. Na nic se jí neptám, sama mě oslovuje. Nadává na všechno a na všechny. Ptá se mě jestli nechci koupit mléko. Říkám že ne. „Ty by si ses posral“, chápe situaci. Vehementně mi radí cestu, ač o to teď vůbec nestojím. A hlavně abych se nezastavoval v Sarnaki, že mě tam určitě okradou (zastavil jsem tam a nic se mi nestalo).

   Jedu až někdy do desíti. Už chci zastavit v jedné čekárně, ale místní pes je vyloženě proti tomu, abych tady dneska spal. Jedu tedy do další vesnice.

   Čekárna celkem prostorná, ale u kostela. Snad zítra nebudou mít mši příliš brzy.

   Jestli chci být v pondělí na Ukrajině, musím si dát na zítra závazek alespoň 200 km.

23. den neděle 18.9.2016

Grabówka – Žukovów – Wlodawa – Sawin – Chelm – Biapole – Teratyn – Janki – Hrubieszów – Moniatycze

145 km, celkem 3523, čas 8:42 (16.7 km/h)

čekárna před kostelem

silnice z panelů. moc dobře se po ní nejede

Wlodawa,

město tří kultur mě vítá

praktické znázornění

na náměstí

ulice ke kostelu

a kostel zblízka. zrovna je mše. všchni se dovnitř nevešli, ale reproduktoty jsou vyvedeny ven

uslugy geodezyjne + "selfíčko"

křižovatka

bar pod letadlem

odpočívadlo pro cyklisty

silnice dobré

jedu na Chelm

a už jsem tam

kruhový obejzd

na Hrubieszów (ta cedule už byla poškozená)

kávička v parku. tady mě odchytne Darek

lanko v čudu

zjišťuju kde vlastně jsem a jaké mám možnosti

tak to bude zase cesta. na nejtěžší převod

do Hrubieszówa už jen 25 km. snad mi tam někde kolo zítra opraví

   Ráno vítr. Zima sice není, ale fouká proti.

   Zase to vůbec nejede. Aby toho nebylo málo, tak se mi do cesty postaví panelová silnice. Až do Wlodawy. Dobře se po ní zrovna nejede. Přifukuju kola.

   Ve Wlodavě (městě tří kultur) kafe na benzince. Začíná trochu pršet, ale je to spíš osvěžující déšť.

   Snažím se najít přechod do Běloruska (když už jsem nedostal víza, tak že bych tam alespoň hodil oko), ale nedaří se mi ho najít.

   Jedu přes nějaké CHKO (nebo tak něco v tom smyslu). Je tu hodně odpočívadel. To na takové nemůžu narazit někdy večer?

   Oddych na parkovišti. Přijíždí auto. Zřejmě otec přivezl zřejmě syna, který si vyndavá kolo. Jde ke mně a ptá odkud jsem, kam jedu, proč to dělám a jestli se nebojím. Klasika.

   Na nějakém cykloodpočívadle dostám od manželů housku se salámem a rajče. Housku vracím, rajče si s chutím dávám. Oba pracují v Norsku, teď přijeli v podstatě na dovolenou. Hrdě říkají že nějaký Polák teď převesloval Atlanský oceán.

   V Chelmu si na pumpě kupuju kafe a jdu s ním do parku. Oslovuje mě tam otec s dcerou (Sofie, otec Darek). S velkým zájmem se ptá na mojí cestu. Jdeme do obchodu, kupuje mi další kafe a čokoládu. A co dcera, ptám se, nebude jí to líto? Ne, dostane doma. I když po pravdě řečeno Sofii to evidentně nebaví. Jak jsem pochopil tak je s tátou jen o víkendech (je rozvedený), takže si ho chce užít. Alespoň zítra bude moci povídat spolužačkám o nějakém exotovi z ČR.

   Povídáme si skoro hodinu. Mám trochu zpoždění, ale když to trochu natáhnu mohl bych dojet za Hrubieszów a někdy zítra dopoledne mohl být na Ukrajině.

   Kousek za městem (cca 40 km před Hrubieszówem) začíná zlobit přehazovačka. Vzápětí přestává fungovat úplně. Zase prasklo lanko. To stejné jako pátý den cesty. A to mi dal to lepší. Kruci! Tak ten včerejší závazek nenaplním. Budu rád když ještě vůbec někam dojedu.

   Nakonec dojedu (na nejtěžší převod) už za tmy až do Hrubieszówa. Ale kde nic tu nic, takže se vracím nějakých pět kilometrů zpět do čekárny, kterou jsem chvilku předtím pohrdl. A teď se jí musím omluvit. Nebe je těžké, zřejmě bude pršet.

24. den pondělí 19.9.2016

Hrubieszów – Terebiň – Sahryň – Adelina – Tyszowce – Laszczów – Žerniki - Dyniska - Lubycza Królewska – Hrebenne – Rava Ruska (UA) – Horiany – Huta Obedynska

122 km, celkem 3645, čas 7 :16 (16.8 km/h)

ranní čekárna

lavička příliš široká není

Hrubieszów

kino

Smolensk stále v kinech

tady mi spravují lanko

jedu dál

cedule

na přejezdu

silnice se trochu zhošila, ale ještě to celkem jde

větrník

gmina Laszczów

zvony

silnice v pohraničí

kostel

na Hrebenne

a v Hrebennem

k čáře

poslední polské metry. celnice z dálky

zatím se zařazuju na konec fronty

první ukrajinské kilometry po vysazení z auta

Rava Ruska

tak teď přesně nevím kudy

aha, tak tady doprava na Javoriv

přejezd

magazin

silnice špatné

ale čekárny tu jsou

pravoslavný kostel

a hned vedle křesťanský

pauzička u křížku

   Ráno vyjíždím později. Předpokládám že v nějakém cykloservisu budou mít tak nejdříve od devíti. Na zastávku nikdo nepřichází.

   Někdy v osm dorážím k ceduli Hrubieszów. Asi je ještě čas, takže kávička na pumpě bodne.

   Ve městě plakát na film Smolensk. Do dneška (květen 2017) jsem jej neviděl. A to jsem přitom velký fanoušek polského Kina morálního neklidu.

   Ptám se na nějaký cykloservis. Lidé mě posílají na vzájemně se vylučující místa. Nakonec ale něco nacházím. K obchodu přijíždím někdy v půl deváté. Na štítku mají napsáno od devíti. Obracím se tedy, že přijdu později. Ale hned vybíhá majitel, že prý můžu dál. Nejdřív zkoumá kolo venku, pak jdeme raději kvůli zimě dovnitř. Cykloservis má jinde, tady má jen kancelář a obchod. Na stěně si všimnu svatební fotografie. Taky na kole. Takže měl cyklistickou svatbu. S opravou má trochu problémy. Ptám se jestli je to těžká práce. „Delikátní“, odpovídá. Má u sebe jen méně kvalitní lanko, ale na tom co chci ještě dojet by to mělo vydržet. Oprava se zdařila, s díky vyrážím dál. Ještě za mnou vybíhá, když jsem před provozovnou a dává mi firemní reflexní vestu. Jakože „gift for you“.

   Za chvilku bych snad už měl být na Ukrajině. Poslední kávička na kamioňácké pumpě a výběr zlotých z bankomatu.

   Těsně před hranicí si všimnu zastrčené směnárny. Znuděná paní (nedivím se). Měním všechny zloté (150) na hřivny (800).

   Ještě si odskočím v toi-toice těsně před hranicí (co kdybych se tam nějak zasekl). Jen vylezu ven, je u mne pán s fekálním vozem, který to tady zřejmě obhospodařuje. Ptá se odkud jsem, kam jedu, proč to dělám a jestli se nebojím. Dostává se mi i krátkého exkurzu do vztahů mezi Poláky a Ukrajinci. Žádná sláva to prý není (volně přeloženo). Protože prý na Ukrajině uctívají někoho jako národní hrdiny ty, kteří jsou pro Poláky ztělesněné zlo. A že prý si Ukrajinci stále nárokují část polského území kolem Przemyšle.

   Dojíždím frontu aut k přechodu. Chvilku poslušně zůstávám zařazen, ale mezi kamiony a auty si připadám dost nepatřičně. Takže se, hodně zvolna a co nejméně nenápadně, posunuju dopředu. No co bych to zdržoval, prostě jsem všechny předběhl. Zatavuje mě polský pohraničník. Je ze mne trochu překvapený, říká že to asi nepůjde, že je taqdy přechod jen pro auta. Pak ale najednou zakřičí „go do gůrky“. Jsem z toho překvapený a chvíli nedělám nic. „Go“, zařve ještě víc „než si to rozmyslím“. OK, tak jedu, jen klid.

   Dojíždím ke kukani a zase všechny předbíhám. Celník je o mně již zřejmě informován, nediví se. Bere si pas. Zůstávám stát před celnicí asi čtvrhodinku.

   Pak někdo volá „pán s roverom, kde jesť pán s roverom“?  Jdu zase za celníkem. „Já tě klidně pustím, ale Ukrajinec tě asi vrátí. Zkus „zprasiť kierovca“. No to se mi moc nechce. Koho bych se asi tak měl ptát, aby mě převezl. Vidí mojí nerozhodnost. A sám vybídne jednu dodávku, jestli by mě nepřevezla. Taky možná mě už chce mít z krku, nevím. Taky nevím proč je to na hranicích takový problém, přejít s kolem. Nebo třeba pěšky.

   Řidič je celkem ochotný a ani se té žádosti nijak nediví. Dodávka je vzadu skoro prázdná, nějaký pytel brambor a obvyklé věci. Kolo se tam vejde bez problémů. Nastupuju do auta a jedeme k ukrajinské straně. Řidič se jen ujišťuje že mám pas. Snad kvůli mně nebude mít problémy, myslím si. V autě další dva lidé. Ta trojice je taková nesourodá. Vůbec neodhadnu jak k sobě patří nebo co je spojuje.

   Na ukrajinské čáře mi bere pas a dává do kukaně. Musíme vystoupit a jít se ukázat. Snažím se tvářit co nejvíc...nevím...bezstarostně, možná mile, ale sami uznáte že po třech tisících kilometrech se můj výraz může jevit jakkoliv. Ale celnice jen zkontroluje vizuální podobu a dává mi razítko. Vyrážíme dál. Ptají se mě jestli s nimi nechci jet do Lvova. Naskočí mi písnička od Nohavici. Ne, děkuji, zastavte mi kde to půjde. Jedem snad dva kilometry kolem fronty aut čekajících na vstup do Polska. A to ještě ani není konec fronty. „To je tady každý den?“, ptám se. „Ano, každý. Dneska je to celkem ještě jde“.

   Odbočka – do Lvova bych stejně nemohl, protože jsem si nevzal žádnou mapu Ukrajiny (měl jsem k dispozici jen 1:600 tis., ale nakonec se mi ji ani nechtělo brát s sebou) a chci se spolehnout jen na přesah listů kolem polských a slovenských hranic.

   Zastavují mi na konci stánků. Řidič vyndavá kolo. Mám ještě nějakých deset Euro, ale ty si chci ušetřit na Slovensko, abych nemusel hned vybírat. Už jsem zapomněl hodnotu hřiven, takže mu cpu tři stovky českých korun, které jsem za jízdy nahmatal. Nebere si je a přeje mi šťastnou cestu.

   Načínám první ukrajinské kilometry. Je to tady o poznání šedivější než v Polsku. Cesty špatné, rozbité. A to jedu po celkem hlavní silnici.

   Kolem sedmé jedu kolem nějakého altánu v lese. Zdržel jsem se s tou opravou v Hrubieszówe, něco na hranicí, příliš jsem toho nenajel, takže jedu dál. Ale když nadejde tma, rozhodnutí lituju. Pořád padám do děr. Kolo asi dost trpí. Ale co mi zbývá než jet dál. Nakonec se nějaká čekárna u silnice vylupuje. Špinavá, s odpadky po stranách. Dokonce jsou na lavičce nějaká rozpitá piva a napůl snědené sušenky. Snad to nikdo nepřijde dorazit.

   Někdo ale přichází kolem desáté hodiny. Ale čekat na autobus. Cože, autobus ještě v deset večer? Asi paní jede do města na noční směnu, nevím. Ptá se mě co tady dělám. Nevím co říct, že tady chci nocovat se mi hlásit nechce, tak si vymýšlím že jen odpočívám před další cestou.

   Autobus přijíždí a můžu rozložit ležení.

25. den, úterý 20.9.2016

Nemyriv – Javoriv – Sudova Vyshnia – Mostyska – Sadkovychi – Sambir – Staryi Sambir - Verkhnii Luzhok – Turka

159 km, celkem 3804, čas 9:24 (16.9 km/h)

čekárna

čekárna uvnitř

měsíc na kostelem

sice vychází slunce, ale je dost zima. ještě čekám

a tady je jen kostel pod měsícem

Nemyriv

čerpací stanice pohonných hmot

nějaké svaté místo či co

u této sochy řidiči zastavují, pomodlí se, napijou ze studny a jedou dál

asi upadlo kolo

výtvarně vyvedená čekárna

národní barvy jsou snad na všem

Starij Jar

silnička

Javoriv

zeměkoule na kruhovém objezdu

ulice v Javorivě

na Sudovou Vyshniu

cesta žádná sláva (Javoriv-Sudova Vyshnia)

doprava, najíždím na hlavní silnici

na hlavní silnici

jede se dobře

voják

Mostyska

kaplička jak ze šmoulí vesničky

doleva na Sambir

gnss?

válka a víra

mozaiková čekárna s národními barvami

autobus

kostel

koňský povoz s RZ

kostel

Sambirská oblast

Sadkoviči

kamión přes cestu

silnice

produkti. k zastávce mě přesvědčuje nápis "kafe"

a tady je ta kávička

krávy z pastvy. anebo na pastvu

na Sambir doleva

čekárna se znázorněním Ukrajiny

asi je trochu přeložený

Sambir

mlékárna v národních barvách

první ukazatel na Užhorod. 165 km.

tady si chvilku čutnu

tak alespoň na půl cesty k Užhorodu kdybych se dnes ještě dostal

silnice mezi Sambirem a Starým Sambirem

Karpaty na obzoru

ve Starém Sambiru

větrníky

Užhorod doleva

pauzička

a tady už jsem v Karpatech

silnice zatím dobrá

vlak

Jasenija Zamkova

pauzička v čekárně

pod viaduktem

a tady (někde před Turkou) mi dojde že dneska už se asi dál nedostanu

   Ráno (dost brzo, snad už v pět) první příchozí do čekárny vyjekne, jak se lekne ležící postavy . Ale hned jí dojde o co asi jde a nakonec se tomu směje.

   Přicházejí další cestující. Dnes to trvá celou věčnost, než přijede autobus.

   Jsem připraven k odjezdu snad už šest hodin, ale kvůli zimě vyrážím až sedm. Fičí studený vítr. Ale už snad osm musím sundat moiru, začíná být vedro.

   Zastavuju na pauzu na nějakém modlitebním místě. Sedím na lavičce a za tu krátkou dobu přijíždí dvě auta. Jedno jsou evidentně dělníci nebo řemeslníci jedou na nějaký kšeft. Zastaví se u sochy panenky Marie. Chvilku stojí, pak se pokřižují, napijou se ze studny a jedou dál.

   V Jarovivě trochu bloudím. Ptám se někoho na cestu. Vede mě tak snad tři, možná pět, kilometry za město na křižovatku. Raději bych kdyby mi ukázal směr. Jméno jsem si žel nezapsal, ale snad měl dřív dělat řidiče nějakého nákladního auta. Jdeme kolem kasáren. Přes půl cesty je tu spadlý strom. Kdybych se neostýchal před domácím tak ho vyfotím. Prý je tady už několik měsíců. Na cestě jsou vidět stopy jak ho řidiči objíždějí.

   Dovádí mě až na křižovatku. Tak trochu se snaží říct si o nějaké peníze. Nějak se mi nechce mu nic dávat. Uznávám že mi pomohl, ale tou pěší túrou ztratím skoro hodinu. Navíc si celou cestu jen na něco stěžoval. Takže se vymlouvám že jsem přicestoval teprve včera a ještě jsem si nic nevybral.

   V Sudove Vyshnii najíždím na pěknou silnici. Ani není tak velký provoz.

   Zatavuju v obchodě z nějaké stavební buňky nebo co to má být. Přesvědčuje mě nápis „Kafe“. Kupuju nějaké drobnosti.

   V Sambiru si dávám pauzu v parku. Kluk tam sám čutá do mičudy, tak si s ním tři minutky kopnu. Neřekneme si ani slovo, ale mává mi na rozloučenou.

   Ve Staryim Smabiru kupuju ve stánku nějaké pečivo a tak. Ptám se jestli můžu dostat to a to a to. „Můžeš si koupit všechno“, odpovídá paní v okýnku. „No u meňjá nět mésto“, ukazuju na kolo.

   Za Staryim Sambirem najíždím do Karpat. Chci se dostat co nejblíž k Užhorodu, abych mohl být už zítra na Slovensku. Alespoň tak nějakých padesát kilometrů od něj, abych to dal za dopoledne. Jedu nočníma Karpatama. Silnice je ze začátku dobrá, pak se dost zhorší. Po několika výmolech mi před Turkou dojde, že víc už asi takhle za tmy nedám. U silnice vidím altánek. Je dost malý, skoro se tam nemůžu s kolem vejít. Když jede auto, schovávám se za stěnu.

26. den, středa 21.9.2016

Uzhok – Volosianka – Zhornava – Velykyi Bereznyi – Perechyn – Uzhorod – Haloc

137 km, celkem 3941, čas 8:31 (16.1 km/h)

altánek

altánek-detail. příliš místa tady není

počasí nic moc

podpěry v národních barvách. Do Užhorodu 98

Turka. betonový taras v národních barvách

voják

do kopce

Turka

silnice

a ještě jednou

nevím jakou vybrat, takže ještě jedna silnička

 

na Užhorod rovně

Borinja

Karpaty

silnice

a odsud začíná rekonstrukce silnice

a komfort jízdy se zhoršuje

kolega mi dovoluje vyfotit si přístroj

kolegové v akci

čekárna v národních barvách

Karpaty

info o silnici. za chvilku hraniční kontrola. ve vnitrozemí. i když tedy blízko hranice EU

serpentiny

Užhorod 86. tady mi dochází že ty kilometry na ceduli jsou spíš jen orientační. od poslední cedule kde bylo 88 jsem ujel asi tak  20 kilometrů

pauzička v čekárně

tady rovně

pod viaduktem

silnice

že by tady byli medvědi?

železniční stanice

šmoulí kostel

Žornava

mapa

vlak

Užhorod rovně. 57 kilometrů. asi

přes ves

a už jen 31. s přechodem na Slovensko to bude jen tak tak

Perečin

Užhorod 20 km

kostel

už v Užhorodu

nábor do vojska

ulice

ukrajinská lucka vondráčková? ne, ještě horší

kafíčko v Užhorodu

hotel Užhorod

a ještě jedno kafíčko u stánku

první a poslední defekt na cestě

   Ráno kolem páté začíná slejvák. A to jsem si předsevzal že, že vyjedu co nejdřív, abych byl v poledne v Užhorodu. Vyrážím až někdy kolem osmé, když přestane pršet a jen drobně mrholí.

   V Turce na pumpě si chci dát kafe. Obsluha říká že kafe jim nepřivezli. Nechci odcházet úplně s prázdnou, tak si kupuju alespoň čokoládu. Nějak to blbě spočítám, nebo to blbě přečtu, nevím, prostě obsluze dávám méně (asi dvě hřivny) než to stojí, ale nějak nad tím mávne rukou.

   Zase to nějak vůbec nejede. Musím to nějak zlomit. Chvíli je vedro, chvíli zima. Začínám zjišťovat že dneska hranici asi nepřejedu.

   V Borynii přestávka na zastávce. Přichází stařenka a ptá se „katorij čas“. Vlastně nevím, tady bude asi o hodinu méně než mi ukazují přístroje.

   Na zastávku přichází taky Štefan. Ale jet nikam nechce. Chvilku se se mnou baví, pak jdeme do magazínu na kafe. Nadává na Putina. Dává mi adresu, kdybych tady chtěl někdy přespat.

   Cesta se rekonstruuje, chvílema se po ní ani nedá jet. Zastavuju u geodeta, který vytyčuje trasu. Říkám že jsem taky geodet. Dovoluje mi vyfotit si přístroj.

   Pasová kontrola ve vnitrozemí. Na tohle jsem od posledně zapomněl. Ale je to celkem blízko polských hranic (a vlastně hranic EU), takže se tomu vlastně nedivím. Kontrola bez problémů. V další vesnici zase kontrola, ale zřejmě o mně byli zpraveni, ani nechtějí vidět pas a hned zvedají závoru.

   Zdá se mi, že přední kolo nějak uchází. Ale nevím. V Perechynu dofukuju. Snad to bude dobré.

   Dojíždím do Užhorodu. Dávám si kafíčko v nějakém malém kiosku u nádraží. A mají tu i českého kozla v plechovce. Večer se bude hodit.

   Ptám se na směr strejců v parku. Nevybral jsem si dobře. Už jsou dost opilí a cvrnkají si prstem do krku. Dávám jim jedno plechovkové pivo. Nevím jak se o něj tři podělili.

   Za šera se nějak vymotávám z Užhorodu. Dochází mi, že mám asi defekt. Na zastávce měním duši. Po prvé za celou cestu. Protiprůrazové pláště se celkem osvědčily. Při loňské cestě do Dánska jsem měl defekt snad každý den.

   Na zastávce slečna. Ptá se, jestli mi může nějak pomoci. „Něť, spasíbo, tolko u meňjá defekt“. První oprava se nezdařila. Kruci, už je tma, asi snad osm nebo už možná devět hodin. Co mi zbývá? Mám prázdné přední kolo a věci rozbordelené po lavičce. Dávám tedy novou duši. Co nejklidněji jak jen momentálně dovedu. Zpívám si u toho „S tím bláznem si nic nezačínej“ a „Mosty“. Daří se a vyrážím dále. S jediným cílem – najít čekárnu.

   Po silnici se skoro nedá jet, co chvilku jsem v nějakém výmolu.

   Nakonec se čekárna daří, skoro až u slovenských hranic.

27. den, čtvrtek 22.9.2016

Komarivci – Mali Selmentsi – Velké Slemence (SR) – Ruská – Velké Kapušany – Oborín – Zemplínsky Branč – Čelovce – Zemplínská Teplica – Slanec – Krásna – Košice

119 km, celkem 4060, čas nezaznamenán

čekárna

čekárna-detail

kostel

stádo přes silnici

krávy mezi autama. anebo spíš auta mezi krávama

poslední ukrajinské kilometry

silnice, auto kličkuje mezi výmolama

Mali Selmeci

poslední nákup za hřivny

příprava pasu u čekárny

k přechodu

první slovenské kilometry

Velké Slemence

Velké Kapušany

pauzička v Kapušanech

silnice na Košice

přes Laborec

Košice 80

silnice

Košice 51

Zemplínský Branč

pauzička v parku

asi bude pršet

kruhový objezd

slovenský bod ZBP

zase bez pedálu. to nemohlo už ten kousek vydržet?

silnice a krajinka

tady odstraňuju ze silnice překážku. a kopec bez pedálu nedávám

Slanec 

kostel ve Slanci

to ještě není konec stoupání? jak to mám dát bez pedálu?

v dálce už jsou vidět Košice. asi

jo, byly to Košice

cyklostezka kolem řeky

křižovatka. tady si přejíždím nohu vlastním kolem. a ještě na tom kole jedu!

autobusové nádraží, za ním je vlakové

tady je

lístek do Prahy

a jaká témata teď zrovna hýbou slovenskou společností?

   Ráno vstávám celkem brzy, ale stejně nakonec vyrážím až někdy v osm hodin. Pasáci ženou stádo přes silnici.

   Poslední kilometry na Ukrajině. Nakupuju ještě něco za hřivny na ukrajinské straně. Mimo jiné čtyři krabičky cigaret, abych se zbavil hřiven.

   Dojíždím k přechodu. Pro pěší. Přes tenhle už jsem jel před dneškem vlastně už dvakrát. Ukrajinská strana v pohodě. Kouknou do pasu a můžu jet. Na slovenské straně chvíli čekám. „Máte slovenský pas?“, ptá se mě celnice. „Ne, český“, odpovídám. „Tak čekejte“. No co jiného mám asi tak dělat? Za chvilku přichází celník. Chce otevřít tašky. Říkám že s tím nemám problém, ale je to na jeho triko, jestli je připraven na měsíc neprané oblečení.

   Ptá se mě, jestli nevezu nějaký alkohol a cigarety. Přiznávám všechny krabičky a čtvrtlitrovou láhev vodky, kterou jsem si na památku zakoupil někde před Užhorodem. Prý můžu převézt až litr alkoholu, takže s tímto není problém. Ale jsou povoleny jen dvě krabičky cigaret. Polské ho nezajímají, jen ukrajinské. Nabízí mi, že se můžu vrátit a vyměnit je. Anebo je zlikvidujeme. Myslí že jsem blázen? Samozřejmě že se vracet nechci. Jdeme tedy za celnici zlikvidovat „kontrabad“. Čekám nějaké sofistikované zařízení. Otevře popelnici a říká že mám cigarety vytáhnout a rozlomit je. Tak to jo. Asi bych tím úplně narušil trhy v EU nebo co.

   Po exekuci mi vrací pas a můžu pokračovat dál.

   První kilometry v SR. Ve Velkých Kapušanech si dávám sváču v parku a kafe na pumpě. Z předchozích zemích jsem zvyklý, že se kafe zaplatí u kasy. Paní za kasou mi ale říká, že je to na mince, tam co má reklamní slečna „okuláre“.  Okuláre? Jo, aha, brýle.

   V Čelovcích se mi zase vysypává ložisko v pedálu. Kruci, to už nemohlo těch pár kilometrů do Košic vydržet? No, asi nemohlo.

   Jedu dál s nefunkčním pedálem. V cestě žel Slánské vrchy.

   Na silnici vidím nějaký objekt. Řidiči před ním prudce brzdí a objíždějí jej. Je to jen nějaký kus hadru. Odstraňuju ho ze silnice. Sotva znovu nasednu na kolo, někdo na mne troubí. To asi jak ztratím pedál. Co na mne troubíš, blbe? Vyčítám si, že jsem dal hadr pryč.

   Po cestě se ptám po nejbližším cykloservisu. Prý až v Krásné, což je vlastně předměstí Košic. V Krásné hledám ten cykloservis. Nacházím jej. Zvoním na zvonek. Přichází babička. Že prý pan majitel je momentálně na pohřbu kamaráda. Že prý mám přijít zítra.

   No nic, tak jedu dál, prakticky bez šlapky, do Košic. Na nějakém sídlišti se mi daří objevit cykloobchod. Než mi vymění oba pedály, jdu najít nějaký bankomat, abych mohl zaplatit. Když se vrátím, je výměna dokončena. Radí mi ještě jak se dostanu na nádraží. Jsem už sice v Košicích, ale je to ještě nějakých deset kilometrů.

   Snažím se spěchat. Nevím kdy může nějaký vlak jet. A nechce se mi tu nocovat třeba kvůli nějaké půlhodině, o kterou bych přijel pozdě. Zdá se mi že ty šlapky nějak špatně otáčejí. Nevím, asi si to musí nějak sednout.

   Trochu bloudím. Na cyklostezce se zařídím za jedno cyklistu, který ale po půl kilometru zatáčí do dvora. „Ne, tudy se k nádraží nedostaneš“, směje se a ukazuje mi správný směr.

   Jedu na cyklostezce kolem řeky Hornád. V pravém pedálu něco křupne a noha najednou šlápne do prázdna. Kruci, co teď? Mám se vrátit? Je už někdy těsně před šestou. Než dojedu zpátky tak už budou mít zavřeno. Takže prostě jedu dál, zase jen s jednou šlapkou. Ach jo!

   Pořád padá z tyčky. Na křižovatce těsně před nádražím se mi noha kvůli tomu sesmekne tak blbě, že si přejíždím prsty. No to jsem ale blbec! Přejedu se vlastním kolem.

   Už jsem ale u nádraží. Ptám se na vlak do Prahy. Paní se na mě podívá trochu smutně. Že by dneska už nic nejelo? „Máme tady jeden vlak, který by vám vzal i kolo, ale jede až deset“, říká trochu omluvně. Cože, až v deset? „Jsem na cestě čtyři týdny, čtyři hodiny jsou pro mne nic“, odpovídám. Je to dokonce bez přestupování. V takový luxus jsem snad ani nedoufal.

   Mám lístek, kolo si dávám do úschovy a kupuju si snad pět slovenských titulů do vlaku. Mají tu i český Respekt, ale ten na mne čeká doma. U stánku si dávám langoše. Noviny si dávám do poličky stolku. Jak ze mne trochu spadlo napětí, tak jsem takový nesoustředěný, takže noviny zapomínám. Zjistím to asi za čtvrt hodiny. Vracím se ke stolku, ale už tam nejsou. Co se dá dělat, jdu si si pro další. „Nekupoval jste tady už to samé“, ptá se mě prodavačka. „Kupoval, ale někdo mi všechny noviny čmajznul“.

   Do odjezdu se poflakuju kolem nádraží, zkouším číst, ale jen to toho zabořím oči, už mi padá hlava.

28. den, pátek 23.9.2016

Benešov u Prahy – Postupice – Velíš - Louňovice pod Blaníkem – Kamberk – Zátiší – Vilice – Zátiší

36 km, celkem 4096 km, čas nezaznamenán

Praha z okna vlaku

kolo na peróně

pořád bez pedálu

zničený závit

čekání na vlak do Benešova

lístek do Benešova

cesta z Benešova

tady si jestě pamatuju že byl dříve tank

Velíš

Blaník na obzoru

Louňovice pod Blaníkem

světský přijeli do Louňovic

Kamberk

no to se tady dějí věci. Honza Nedvěd v Mladé Vožici a pokračuje agrofertizace republiky

vítězné pivo ve Vilicích

v cíli

   Cesta nočním vlakem. Nic zvláštního ani zaznamenání hodného se neudálo. V Praze jsme někdy v osm hodin ráno.

   Velký kafe a čekám před Hlavním nádražím na vlak do Benešova. Zkusím tam někde opravit kolo, abych mohl přijet až do cíle. Ale pro jistotu si zařizuju možnost odvozu.

   V Benešově se ptám na nějaký cykloobchod. Někam mě posílají. Je to spíš takový obchod všeho, ale kola tady opravují. Majitel trochu váhá. Bude muset vyměnit celou tu tyč, na které je pedál připevněn. Jak jsem na tom šlapal, tak jsem ten závit celý zničil. Když na mě namíří tu tyčku, všimnu si písmene na na šroubu. „L“. Ale vždyť upadla ta pravá šlapka! Ten jouda na Slovensku prohodil pedály! Levý za pravý a pravý za levý. Výměna probíhala když jsem byl u bankomatu, takže jsem ji neviděl. Ale to přeci musel mít přes závit a rvát to tam silou, ne? Kroutíme s majitelem obchodu hlavou. Nakonec ale tedy opravu přijímá, bude to asi za hodinu, možná trochu déle. Jdu se cournout po městě. Měsíc už jsem neslyšel žádnou hudbu, už mám dost absťák, takže si kupuju v obchodě nějaké desky. Kollera „ČeskosLOVEnsko“ a nějaké Stromboli.

   Oprava se zdařila, sice to trochu špatně skáče na nejmenší přední kolečko, ale na dojezd to stačí.

   Ve Vilicích vítězné pivo. Vlastně dvě. Doufám že se mi podaří to na tachometru zaokrouhlit na stovku, ale až v cíli zjišťuju, že mi chybí ještě čtyři kilometry.

   Jo, a desky jsem zapomněl nejspíš v opravně na pultu, když jsem platil a nandaval brašny. Kollera jsem si později dokoupil znovu a je to výborná deska. V jednu chvíli jsem mu nějak přestal hudebně rozumět, ale tahle věc se povedla.

orientační zákres trasy

                                                              v Táboře 6.6.2017

Přidat komentář

Jméno:
E-mail:
Nadpis:
Zpráva :
Kontrolní kód:

Zvýrazněné položky jsou povinné.

Přehled komentářů

1. K věci (Jiří Zeman, 17. 9. 2020 5:15:05) Odpovědět | Zobrazit odpovědi

   Z toho plyne, že jezdit na bakelitových pedálech se vůbec nevyplácí a já blbec veškeré kvalitní ocelové pedádály osazené kvalitou, tehdy ložisky od sk. made in ČSSR, vyházel. Po zkušenostech s novými koly se divím, že ten nápor vydržely rozjety, ložiska ve středech pro šlapky a v konečném důsledku ložiska v kolech a řetěz.Dnes jak nekoupíš kolo za 50litru, tak to obyčejně bývá žvýkačkovým hadr...Dostaly se mně do šrotu dvě kola značky Favorit, tak jsem se s velkou verbou pustil ne jejich renovace. Jedno bude klasický galuskáč s berany a to druhé natuním do trekové stylu......Fota ti pak zašlu a konečně se těším, že budu jezdit na pořádných kolech...PS přoč ty dálky nejezdíš na beranech kvůli záběru, dnes jsou moderní v tomto směru trekové styly a nebo si přidej delší rohy na záběr a odpočinek. Tak zatím JZ

1. Re: K věci (Karel Petřík, 17. 9. 2020 22:58:24) Odpovědět

   Děkuji za reakci. Ono to většinou je tak, že se mi za cestu stane nějaká větší závada. Tak se na ni příště připravím a pak se stane něco úplně jiného.
   Berany to nevím, to bych asi jel, přepokládám, hodně přihrbený. Ty nástavy na řídítka - jak to pomáhá? Po pravdě řečeno mě to vlastně nikdy nenapadlo, ale popřemýšlím o tom.
   Jak jsi se dostal na tyhle stránky?
   Děkuji. KP

2. office 2010 download + ativador (ThomasNek, 14. 10. 2024 9:15:54) Odpovědět

   https://letmedecide.com/aturan-rambut-siswa
   

3. yuqagofime463@gmail.com (GeorgeAbalm, 25. 10. 2024 0:15:50) Odpovědět

   bakoyip240@gmail.com

4. Mardaleishvili autism cure (Victorovali, 4. 11. 2024 7:09:42) Odpovědět

   "Your trusted source for autism and ASD solutions—Mardaleishvili Medical Center. Visit now to discover how our treatments are changing lives." https://www.vevioz.com/autismmmccom
   
   
   "Get the support you need at Mardaleishvili Medical Center. We offer innovative autism and ASD treatment tailored to individual needs. Find out more on our website." https://www.outdoorproject.com/users/autismmmc-com
   
   
   "Mardaleishvili Clinic is here to help with autism and ASD care. Discover our personalized treatment plans and therapies designed for optimal results." https://pawoo.net/@autismmmccom
   
   
   "Join the journey toward better autism care at Mardaleishvili Medical Center. Learn about our ASD treatment innovations and commitment to every patient." https://gifyu.com/autismmmccom
   
   
   "Find out how Mardaleishvili Medical Center provides hope through autism and ASD treatment. Visit our site to explore our advanced therapies and care options." https://www.robot-forum.com/user/179105-autismmmccom/
   

5. cewihofibi66@gmail.com (Charlesmup, 4. 11. 2024 22:31:13) Odpovědět

   etinemuqap749@gmail.com