předchozí část zde

 Oprava se daří hned napoprvé, ne jako včera, kdy jsem zůstal trčet nějakých šest hodin na jednom místě. Ale je to záhada. Postup lepení je prostě daný, takže vůbec nechápu, proč se mi včera tak hrozně nevedlo.
   Kluci mi dokonce přinášejí zmrzlinu. Odpovídám ještě na pár všetečných otázek, rozloučím se s každým rukoudáním, poděkuji za „moroženóje“ a vyrážím dále.
   Na předměstí Leova na mě místní člověk promluví česky. Byl na vojně v Olomouci. Že by také v roce 1968? Nebo třeba vlastně i později, jakožto dočasně umístěný voják?
   V Leově se ptám po „magazinu dla velocipédov“. Potřebuji dokoupit lepení, plášť na přední kolo a snad nějakou tu duši, budou-li tu tedy mít k dispozici s úzkým ventilkem. Několik lidí mě posílá na vzájemně se vylučující místa. Jeden z místních chlapců mě vede na svém kole až k obchodu. Tam se dovídáme, že už nefunguje. Co naplat, zkusím vše potřebné zařídit zítra v Cahulu. Snad tam dojedu během dopoledne (zítra je sobota).
Ještě se ptám svého průvodce na poštu, jakože bych chtěl poslat „adkrýtky“. Opět se mnou jede až na opačný konec města.
Na postě absolvuji „výslech“ ne nepodobný tomu v Sarmě.
„I čto náše dévočky, nrjávitsja těbjá?“, ptá se poštovní úředník, zřejmě vedoucí zdejší pobočky.
„Da, zděs krasívije dévušky“, což ovšem neříkám pouze ze zdvořilostních důvodů, důkazem jsou sympatické slečny za přepážkou. Ovšem na hlubší  porovnání krásy českých a moldavských dívek nejsem tak úplně jazykově vybaven, takže se do dalších rozborů raději nepouštíme.
   Několik kilometrů za Leovou zastavuje auto. Chce se zeptat na cestu?
Řidič něco říká moldavsky.
„Izviníte meňjá, ja inostranec. Možno gavariť pa rusky, pažalsta?“
„Da, ja tóže veloturist“.
Dále se tedy dozvídám, že pán také cestuje na kole. Na lehokole. Ukazuje mi fotografii v telefonu. Tedy na tom bych se asi neudržel. Nabízí mi přenocování po cestě u „rastveníkú“, ale až tam, kde říká, že bydlí, už dnes nedojedu. A jestli mám dost vody, že by mi dal láhev co má v autě a i jestli mám dost peněz. Vše s velkými díky odmítám a pokradmu zjišťuji ucházení zadního kola.
Ještě mi dává kontakt na sebe na nějakém moldavském cykloserveru (na který jsem se, přiznávám, doteď nepodíval) a ptá se, jestli si mě může vyfotit. Tak tedy „zapózuji“, ale myslím, že si akorát zbytečně ubral místo v paměti telefonu.
   Odjíždí a začínám zjišťovat ucházení zadního kola. Po kontrole duše závada nezjištěna, resp. nezjištěno místo úniku vzduchu. Zřejmě to bude jen ušlé. Instaluji tedy duši zpět a vyrážím dále.
Ale po chvilce je zadní kolo opět prázdné. Znovu opakuji celou proceduru. Vybírám další z duší a zalepuji tu nejvhodnější. Celkově zase přes hodinu ztráta času kvůli lepení. A to jsou tady zrovna dobré silnice.
   Po několika kilometrech opět . . .defekt. Přední kolo. Nadávávám. Má smysl ještě popisovat průběh opravy? Zítra musím dojet do Cahulu během dopoledne, abych koupil plášť na přední kolo, lepení a nějaké duše, tedy budou-li tady mít ten můj systém s úzkým ventilkem. Kdyby byl dnes alespoň čtvrtek! Vůbec mi to nehraje do karet. Ještě jsem chtěl zkusit navštívit českou vesnici (Holubinku), ale na mojí mapě se nevyskytuje a navíc mám pořád nějaké zdržení, takže tento úmysl musím ještě nějak uvážit.
   Také i kvůli dobré silnici se snažím jet co nejdéle, ale ve tmě to prostě nejde, takže místo na spaní hledám už za šera a tak trochu z nouze volím opět čekárnu. Sice prostornou ale zcela otevřenou a těsně u hlavní silnice, takže komfort nic moc.

 
18.den sobota 19.9.

Gotesti – Cucoara – Zarnesti – Rosu – Cahul – Bucuria – Tataresti – Cahul – Crihana Veche – Vadul lui Isac – Colibasi – Branza – Valeni

km 130 celkem 2036 km 

u tanku (nikdy mi vlastně nedošlo, že státy bývalého SSSR datují začátek druhé světové války až do roku 1941)

   Ráno se snažím vyrazit brzy, abych stihl zakoupit dopoledne plášť a nějaké lepení. Ráno již celkem chladno a vane silný vítr. Navíc musím řešit další defekt. To je k zlosti. Že se neujala ta celodřevěná odpichovadla ze začátků cyklistiky! Tam by tento problém odpadl.
   V Cahulu se ptám po „magazíně dla velosipédov“, ale příliš úspěchů nezaznamenávám. Až když se dostanu více do centra. Jsem odkázán na trh. Ani nevím jak a ocitám se u Sašky.  Na chodníku má vystavené různé zboží. Vedle jeho krámku je prý snad stánek s potřebami pro kolo. Nelze to ovšem jednoznačně identifikovat. Zavřený. Saška volá majiteli. Za deset minut je prý tady.
Čekám zhruba půl hodinu. Společnost mi mezitím dělá děda z dalšího stánku. Jméno jsem si nezapsal a teď si jej už nevybavím. Děda prodává nejrůznější šrouby, koupelnové baterie, a tak podobně. Během čekání se dozvídám v kostce jeho životní příběh. Původem je Bulhar. Ale to je asi tak vše, co mohu zprostředkovat, mimo jména jsem si (zcela neprofesionálně) nepoznamenal ani žádný další bod z jeho vyprávění. Také mi ale radí, kde najdu Holubinku, českou vesnici, resp. vesnici založenou českými přesídlenci z dnešního území Ukrajiny kolem roku 1880. I nyní tam žije česká menšina. Na mojí mapě 1 : 500 000 se vesnička nevyskytuje, takže mi děda kreslí plánek.
   Přichází majitel obchodu. Zakupuji plášť, lepení a duše. Zjišťuji však, že mají pouze automobilový ventilek, takže mu duše vracím zpět. 140 leu, dýško nechce. Zjišťuji úbytek leu v peněžence, budu muset, chtíc nechtíc, vybrat něco z bankomatu.
Poděkováním za pomoc se loučím s dědou a se Saškou.
Dále ve městě vyhlížím bankomat. S trochou nejistoty vkládám kartu do bankomatu (co bych asi tak dělal, kdyby mi ji nevrátil?), ale transakce proběhne v pořádku.
   Chvilku se rozmýšlím, zda-li do Holubinky vůbec pojedu (je to přeci jen zajížďka – nějakých 20 km tam a 20 zpět), nakonec se ale rozhoduji že ano (zvědavost, možnost slyšet češtinu,…?).
   Většina vesnic, co jsem viděl v Moldávii, je zanedbaná. Ale Holubinka mi přišla asi jako nejošklivější, kterou jsem projížděl. Samozřejmě rozumím tomu, že Moldavsko je chudý stát, ale i o vesnice před ní vypadala o poznání lépe (alespoň dle zběžného dojmu) – už jen tím, že byly zalepené díry v silnici.
Projíždím vesnicí na konec, tak trochu doufaje, že si někdo z českých obyvatel všimne třeba vlajky, zastaví mě a třeba pohovoříme (česky). Což se tedy neudálo. Zajdu tedy do obchodu, alespoň nakoupím nějaké zásoby. Za pultem tak trochu nabručená paní, kupuji jen nějaký základ, nemám vůbec chuť se tu zdržovat.
Holt zbytečná zajížďka, ale alespoň si to nemusím v budoucnu vyčítat (kdybych se rozhodl sem vůbec nejet – viz. odstavec o noži). Fotografuji si ceduli s názvem obce. Ale ještě bych si mohl dát alespoň pivo v dalším krámku. Prodavačka je několikanásobně příjemnější než ta předchozí. Pozná můj český přízvuk (že by moje ruština nebyla tak dokonalá?). Pivo na zápraží krámku je výborné a pod moldavským sluncem přijde vhod. Tak vhod, že si dávám druhé. Paní mezitím odchází a střídá jí zřejmě syn. Zajímá se o mou cestu a doporučuje návštěvu Laudových. Jak se později dozvídám na wikipedii, pan Lauda je předsedou českého spolku Novograd.
   Chvilku se rozmýšlím, zda-li Laudovi navštívit, ale syn tvrdí, že určitě budou potěšeni návštěvou z ČR, takže se na návštěvu po lehkém váhání vypravím.
   Přichází mi otevřít paní domu . Je celkem příjemné slyšet po čase češtinu (mimo své samomluvy). Pán domu je v sadě a přijde za chvilku. Zatím mě usadí na verandu a přinese mísu hroznů a nějakého dalšího ovoce. Návštěva probíhá tak trochu rozpačitě a nezlepší se to ani s příchodem hospodáře. Asi poněkud naivně jsem se domníval, že si rádi popovídají česky. Včera odtud prý odjeli čtyři studenti z Prahy a před dvěma týdny tu byli tři kluci z ČR, co přijeli z Kišiněva na kole. Jeden snad měl být obéznější, Lauda se divil, že ho to kolo unese (ale to je poznámka jen tak na okraj). Laudovi tu asi také tak trochu fungují jako ubytovna pro Čechy. Ale příliš dobře se tu necítím. To v Camence u faráře (viz. stať o ztraceném přechodníku) jsem si připadal téměř jako bych byl z rodiny. Na druhou stranu – přijíždím v období sklizně vína, takže mají zřejmě práce nad hlavu. Pan Lauda si stěžuje, že pěstování vína je v současné době na hranici ekonomického přežití, ale ještě že tak před pěti lety se tím dalo celkem dobře živit.
Dále pak povídá o tom, jak tu funguje česká menšina, že občas dostanou nějaké dotace z ČR nebo někdo přijede učit děti česky. A také o lidových zvycích, které se tu ještě oproti domovině udržují, což říká tak trochu jako výčitku. Například takové stínání kohouta. Jak jsem tak pochopil – kohout se zahrabe po krk do země a všichni na něj svádí své problémy. Zahýbá ti manžel/ka? Může za to kohout. Krachuje ti živnost? Může za to kohout. Zničila ti povodeň úrodu? Může za to kohout. A když všichni na nebohého kohouta svedou všechny své prohry, nedostatky a neúspěchy, přijde kat a kosou setne kohoutovi hlavu. Takže nešťastný kohout leží půlden zahrabaný v zemi, než na něj všichni lůzrové všechno svedou a pak ho setnou. Výborně. Pro mě, jakožto pro vegetariána z morálního přesvědčení (lze-li to takto pojmenovat) to bylo opravdu výživné povídání. Ale zbaběle, přiznávám, na to neříkám nic. 
   Návštěva probíhá stále poněkud rozpačitě (alespoň jak mně se jeví) a po otázce „Tak co chceš ještě vědět?“ (jako kdybych byl nějaký etnograf a zkoumal zvyky domorodých kmenů – tak trochu mi ta otázka připadla) se snažím návštěvu nenásilně ukončit s tím, že mám před sebou ještě dlouhou cestu a že už musím tedy musím jet. Což se mi tedy za nějakou další cca půlhodinku podaří. Pan Lauda mě počastuje vínem, jako vždy v Moldávii výborným.
   Cestou zpět do Cahulu další defekt. Tentokrát nenadávám, alespoň mám příležitost vyměnit plášť. Starý si raději schovám do brašny (pro všechny případy). Doufám, že se tím zastaví (nebo alespoň dramaticky omezí) defekty.
   V Cahulu tiché rozjímání u tanku. O zbytečné (i když – jak se to vezme) zajížďce, o utrpení stínaného kohouta, o defektech,. . .
V novinovém stánku kupuji nějaké drobnosti. Mladíci za mnou se ptají „odkúda ty a kak v Moldávii“.
„Dorógy plachýje, vino óčeň vkúsne, luďja choróšoj, oni meňja mnogo pomogli, kagdá u meňjá probléma na doróze“.
   V Cahulu se trochu motám a ptám se relativně často, jak vyjet z města. Další Moldavanec na mě promluví s náznakem češtiny – pracoval v ČR.
   Už se začíná smrákat, přechod do Rumunska nechám na zítra. Jako naschvál však nemohu nalézt žádné vhodné místo k přenocování, takže se musím (už za tmy) spokojit s nějakým hliněným lomem, či jak to nazvat, poblíž hlavní silnice. Jsem u hraniční čáry a nedaleko ode mne je nějaká věž (vypadající jako strážní) na které tuším pohraniční stráž. Takže pro jistotu zalézám za nějaký val, aby na mne nebylo z věže vidět.

19.den neděle 20.9.

Slobozia Mare – Caslita-Prut – Giurgluesti – Galati (RU) – I.C.Bratiani – Garvan – Luncavita – Isaccea 

km 109 celkem 2145 km 

5 ponechaných md leu (moldavský panovník Štěpán III. Veliký)

doleva Rumunsko, doprava přístav 

do Bukurešti 305

     Ráno opět ušlé zadní kolo. Nadávám. Po dalších 15-ti kilometrech další díra. Zase nadávám. Defekt měním na rušné vesnické návsi, takže jsem zdrojem mírného obveselení procházejících.
   Utrácím poslední moldavské leu, nechávám si pět leu jakože na památku.
Předpřeshraniční přípravu (pas a další velmi zevrubná kontrola věcí) provádím u nějakého protitankového (což ale berte s rezervou – že bylo protitankové) děla. Tedy děla na podstavci, vystaveného jako artefakt (aby nedošlo k mýlce, že se jedná o nějakou válečnou zónu). Na přechod přijíždím bohužel sám a nikdo přede mnou nestojí. Nemám tak možnost okouknout co a jak. Z budky ještě před samotným přechodem vychází pohraničnice a kyne, abych čekal. Tak čekám. Nějakou čtvrthodinu se nic neděje (ani dole není žádné auto). Mezitím přijíždějí další čekatelé a tak za dalších cca 10 minut pohraničnice zvedá závoru. Asi se zřejmě čeká, až je více zájemců nebo co.
   Celník se ptá, jakou umím řeč.
„Ja znaju ču čut parusky, ajn bischen dojč and litl ingliš.“
„Frenč?“
„Sory, no frenč“.
„Odkúda vy jéchajetě na velocipédě?“
„I gou on the bajk from maj cantry, from ček republik“, odpovídám poněkud nelogicky v angličtině, tedy vlastně v „angličtině“.
„And where you go?“
„Ja chačú jéchať na čórne móre“, přecházím, opět nechápu proč, do ruštiny.
Celník už se raději ani na nic neptá, už jen dá razítko, popřeje „drum bun“ a pokyne hlavou. Jen nevím, jestli jsem u něj za „fajn chlápka, co si vyrazil na výlet“ anebo za „blbce co jede na kole odněkud z ČR až k němu na celnici“.
   Za přechodem táhlá cca 10-ti kilometrová rovinka k prvnímu městu. S prvním dotazem na cestu zjišťuji, že tady s ruštinou asi nepochodím. Ale ani s angličtinou jsem neuspěl, snad dále.
Dále je to již trochu lepší, ale stejně se v Galati tak nějak motám. Ale k přívozu přes Dunaj se nakonec nějak dostávám. V budce kupuji lístek a čekám na nalodění.
 Přívoz je z větších. Plně naložený – dva kamióny, přibližně dvě desítky aut a hodně pěších. Jeden z kamiónů si při nájezdu lehce zničí přední spoiler, když se sesmekne deska mezi molem a přívozem.
Malá odbočka – v poznámkách mám napsáno „děda s klackem“. Ale už vůbec neuším, co jsem si tím chtěl poznamenat. Pravděpodobně byl na lodi děda s klackem a něco vtipného udělal, ale co už opravdu nevím. Ale za to vím, že příště musím poznámky vést lépe!
  Silnice je na druhé straně řeky úzká, řidiči často troubí. V jeden moment raději uhýbám ke straně. Chci se rozjet dále, ale zjišťuji. . . ano, defekt. Kruci, za chvilku bude tma a ještě jsem ještě ani nezačal hledat místo. Tlačím prázdné kolo do kopce a doufám, že něco cestou objevím. Na vršku se rozhlížím a volím cestu k nějakému remízku u pole, asi tak kilometr od silnice. V dálce sice jezdí traktor, ale ke mně se snad už nedostane.
Snažím se zalepit duši, abych to nemusel dělat ráno, ale po zkoušce provedení opravy kolo stále uchází. Vzhledem k nastalé tmě musím, chtě nechtě nechat opravu na ráno. Zítra už bych měl dosáhnout prvního vytčeného cíle cesty. Snad nebude v deltě Dunaje příliš komárů.
  

20.den pondělí 21.9.

Somova – Tulcea – Malcoci – Nufaru – Ilganii de Jos – Partizani – Vulturu – Gorgova - Partizani

km 71 celkem 2216 km 

defekt v deltě Dunaje

   Ráno řeším včerejší defekt předního kola. Výměna pláště tedy příliš nepomohla. I když kdo ví, zda-li bych pak nemusel řešit tento problém ještě častěji. Už je trochu zima a se zkřehlými prsty to jde pomaleji. Vyrážím déle než obvykle. S blížícím se cílem se dostavuje lehké cestovatelské rozrušení.
   Tak trochu se motám v Tulce. Jedno špatné odbočení, na což přicházím až na kraji města, takže si jej projedu téměř celé tam i zpátky. V Nufaru ještě raději dokupuji nějaké zásoby, abych se mohl u moře zdržet třeba celý den a nemusel pospíchat zpátky.
   V Nufaru přívoz přes jedno z ramen Dunaje. Zdarma (tedy alespoň po mně obsluha nic nechce). Silnice za řekou je spíše polní cesta se spoustou výmolů. Kolem cesty křoví, nějaké močály, bažiny. Komáři tu nejsou. Cesta střídavě špatná  a hodně špatná
   Za Vulturu defekt, no to se dalo čekat. Už ani nenadávám. Alespoň mám čas se trochu „pokochat“ okolní scenérií. Po řece se prohánějí čluny, sem tam už se objeví nějaký ten racek. Dále už se cesta chvílemi mění na úzkou hrbolatou pěšinu. Projíždím nějakým statkem (jinudy to prostě nejde, z jedné strany řeka, z druhé houští), kde natrefím na místního občana. Tak trochu posunkovou řečí se ptám, vede-li tato cesta k moři. Z jeho odpovědí (vlastně spíše gest) vyrozumím, že nevede. Ale přeci na mapě je cesta značená, tak třeba mě jenom nepochopil. Jedu dále. Z úzké pěšiny musím sjet na cestu vyježděnou v poli, kde bych si netroufl snad ani s Ladou Nivou. No s tou, možná ano, ale opatrně. Je to poněkud podezřelé. Po nějakých deseti kilometrech se dostávám do další vsi. Naštěstí postávají nějací mladíci u jednoho z domů, takže se jich můžu vyptat na cestu.
„Sory, kan aj e kvesčn, plís?“.
„jes, of córs“.
„Tis roud...líds to the sí?“.
„Nou, nou, roud end in vilič, ounly boust“.
„. . . bat in maj map. . . hír is wej ap tú the sí. . . „
„Aj nou, aj nou, bat. . . ounly boust“.
„Jes, jes, tenk jú“.
   Kruci, co teď. Jsem nějakých čtyřicet kilometrů od cíle a nemám se tam jak dostat. Unavený, špinavý, s věčně píchlou duší. Dle původního plánu (resp. při „prstem po mapě“) jsem již měl být minimálně týden na zpáteční cestě. Kterou asi budu muset přehodnotit.
Každopádně musím ještě nějakých minimálně 100 km (hrubý odhad z mapy) na jih. Ale znovu : co teď?
   V první vesnici jsem viděl kemp, dokonce „eurocamp“, tak snad bych se mohl ubytovat na jednu noc. Tedy není-li již po sezóně. Sprcha, nabití telefonu, internet – pokud bude k dispozici, to vše hovoří pro kemp. Takže jedu zase cestou necestou zpátky. Kupodivu ani tolik nenadávám, už jsem unavený i na klení.
   Zpráva od sestry z ČR : „Čau, už jsi zkusil jak je moře slaný? Dneska bude na Radiožurnálu jako host Kolář, škoda, mohl jsi mu poslat dotaz :), čau“.
Odpověď (přibližně rekonstruováno)“Nezkusil, ještě musím cca 100 km na jih. Koláře bych se zeptal, jak může být stín sám, když jej něco musí vrhat a stín tak sám nemůže být vlastně nikdy“ (vysvětlení mojí odpovědi se skrývá v textu jednoho z jeho „majstrštyků“:“..jsem sám jako stín, tichej a zvláštní..“.
  V kempu se domlouvám anglicky s mladým správcem. Umí asi tolik jako já, což je lepší. Kdyby uměl lépe, asi by mi úplně nerozuměl.
Ještě je otevřeno, dokonce jsou i dvě chatky obsazeny, jak později zjišťuji. 1 noc = 50 leu. Internet bohužel k dispozici není. Ideu cesty zpět také na kole už opouštím, takže volám domů, aby mi zjistili možnosti dopravy zpět. Navíc bych chtěl přijet na předčasné parlamentní volby vyhlášené před mým odjezdem na 5.-6.listopadu, tak abych to vůbec stihnul.
  Při vjezdu do kempu je něco kolem třetí hodiny. Musím se tedy nějak zabavit do večera. Chvilku zabere popíjení piva na baru a sledování nějakého rumunského hudebního televizního kanálu.
Také přeskupuji mapy, „uklízím“ v batožinách, lehký pokus o „vyprání“.

21.den úterý 22.9.

Malcoci - Tulcea – Agighiol – Sarichioi – Enisala – Babagad – Baila – Mihai Viteazu – Istria – Sacele - Corbu

km 140 celkem 2356 km 

blíže k cíli se dnes již nedostanu

   Ráno mě probouzí děsná zima. V chatce! Nejspíš od Dunaje. Musím se přemlouvat, abych vůbec vstal, jak se mi nechce zpod vyhřáté deky.
   Ranní zpráva (6:36 SEČ) ohledně autobusů : „V so to jede ve 13:00, na Florenci je v 1:30. Ale ten čas nevím, jesli je SEČ. Zavolám dopravci (ten sobotní je z Prahy).V ne to jede zase v 5:30“.
   Chtěl jsem vyjet zavčasu, ale stejně dobrou půlhodinu musím čekat na recepčního (nebo správce nebo jakou to má tady funkci), aby mi dal pas, který si včera vzal k sobě. Sousedi z vedlejší chatky (parta čtyř mladíků) se zatím trousí na snídani. Při čekání si zatím projíždím nahrubo trasu, hraju si s kotětem a poslouchám rumunštinu, ze které jsem doposud nic nepochytil. Tedy mimo pozdravů od Maršéla, které by měly být shodné s rumunskými. Dokonce se vede debata (jak jsem se dočetl před cestou na nejrůznějších webech), zda-li moldavština jako jazyk vůbec existuje, neboť se natolik podobá rumunštině, že by to měl být jazyk jeden. Ale posoudit toto nedovedu.
   Konečně se objevuje správce (recepční?), ptá se, jestli už chci pas, takže zase musí zpátky někam do trezoru (no, doufám, že si ho jen tak nepohodil na stůl).
   Takže vyrážím dále. Čistý, hladce oholen, s písní na rtech,...no, až tolik optimismu mi už nezbylo.
Další zpráva (7:58 SEČ):“1700,-(pozn.:zřejmě jsem se ptal na cenu), můžeš platit i czk, kolo není problém, ale bylo by prý vhodné ho zabalit(aspoň trochu), na netu to nep., ale v so to nejede z Buku. (pozn.:zde je myšlena Bukurešť), ale z Brasova(nad Buku), ale to ještě zjistím, až budeš přesně vědět, kdy pojedeš. Je to 13 hod místního času.Čus“.
   Dojíždím opět k přívozu v Nufaru. Prám zrovna odrazil z protějšího břehu. Ale k mému břehu se ještě blíží pramice. Muž usilovně pádluje, aby tam byl dříve než přívoz. Ukazuje mi, že mám nasednou. Namítám že s kolem to asi nepůjde. „No problem, no, problem“. Takže se nám tedy povede nějak naložit kolo a ještě si přisedá místní děda. Tento převoz je za pět leu. Včerejší byl sice zdarma, ale zase se námořník dost nadřel s vesly, takže si to určitě zaslouží.
  Silnice jsou celkem dobré (bohatší pobřeží?), občas horší, ale jde to. A to volím spíše (až na jeden kratší úsek) vedlejší komunikace.
   Cestou několik hovorů s místními na téma odkud jsem a kam jedu. Děti mi mávají na cestu. Jede se velmi příjemně, chvílemi i s onou písní na rtech (literárně řečeno). Hlavně „jedu“ Kubišovou-Matušku „Víc nechtěl by snad ani Dartagnan“. A taky Sestry Steinovy „Děsná je noc“, kde se zpívá „. . .kde budou poutníci spát dneska v noci. . .“
   Praská drátek v zadním kole. Při vzpomínce na totálně zrušené zadní kolo mě to poněkud rozhodí. Ale bez jednoho to snad ještě půjde.
   Konečně se někde za Salece v dálce zaleskne něco, co by mohl být cíl. Ale trvá ještě hodinu, než k němu dojedu. Bohužel se již začíná pomalu připozdívat, takže musím najít nějakou vhodnou cestu k moři. Sjíždím z hlavní silnice na nějakou místní komunikaci vedoucí kolem průmyslového areálu. Snad mě někam dovede. Cesta však za chvíli končí. Už se mi nechce hledat něco jiného, tak to beru přes takovou širokou planinu . . . a bohužel se mi několik desítek metrů před vodní plochou do cesty postaví strmý sráz. Nalevo konce nevidím a napravo je nějaký oplocený areál, kde tuším něco jako hlídací službu. Tábor rozbiji u nějakého zbořeného betonového komplexu (no prostě nějaké zbytky zdí či co). Pláž nebo alespoň lepší přístup najdu snad zítra.
  Cíle dosahuji v 17:50 SEČ (v 18:50 místního času) na 2356.                                                                                                                                               km.
   Rozesílám informativní SMS (prostě se chci pochlubit) o dosažení první mety. Od kolegy se dozvídám, že nemusím chvátat (tedy kvůli volbám), neboť je prý vše zase jinak a snad by měly být v řádném květnovém termínu.
   SMS ohledně spoje : „Je tam napsáno Bucuresti str. Buzesti(5:30). U busu ve 13:00 Bucuresti Gara de Nord (čtvrtek) a Bucuresti, autogar a Filaret (sobota). Jo a gratuluju“. Tak z těch stanovišť tedy moudrý nejsem. No, snad se to ještě poddá.
   Je tu hodně komárů. Asi jsem měl ještě chvíli hledat nějaký přístup. No, snad se časem unaví.
  Dávám si vítězné (spíše polovítězné). No, po pravdě řečeno se nyní nedostavil vítězný pocit jako při dosažení Baltského moře (viz.Balt 2006), ale spíše pocit úlevný, třeba jako když se vám nechce do velkého úklidu, ale pak se tak nějak překonáte a po něm padnete než že byste oslavovali, že to máte za sebou. A také se už začíná hlásit únava. Snad to nějak přebiju.
   Zjišťuji (nepřekvapivě) defekt, který se pokouším spravit, ale nedaří se mi to, nechávám opravu na zítra.
    
 
22.den středa 23.9.

Navodari – Castelu – Mircea Voda – Saliny – Cerna Voda

km 86 celkem 2442 km 

východ slunce nad Černým mořem (uznávám, není to ze snímku příliš zřetelné)

bicykl na černomořské pláži

      Komáři se neunavili, celou noc mi bzučeli u hlavy, takže vstávám ještě malátněji než obvykle.                         Ráno opět (není to už trochu trapné?, laskavý čtenář promine trochu té monotónnosti) spravuji duši. Nic nového. Ale přeci jen jedna nová událost při opravě. Už je téměř dofouknuto, ale kolo je ještě trochu měkké, když tu. . .ničím pumpičku. Vůbec nechápu, jak se mi to mohlo povést. Prostě něco ruplo či co. Zkouším opravit i pumpičku, abych mohl kolo dofouknout, ale nedaří se mi to. Takže budu muset hledat ještě cykloobchod. Prozatím to nechávám plavat (lepší termín by byl – odevzdaně rezignuji, už ani nenadávám) a vyřeším záležitost později.
   Tak trochu intuitivně nacházím cestu na pláž kolem nějakého luxusního komplexu. Konečně si můžu dát to pivo, teď už vítězné.
Na pláži několik málo dovolenkářů, sezóna už se blíží ke konci.
Moře je špinavé, chci si alespoň namočit šátek, ale je ještě špinavější než předtím. Na pláži nejsou žádné kamínky (jakože na památku), tak si beru alespoň pár mušlí (které mi později zasmradí celou tašku). Odolám pokušení požádat někoho o foto (moje maličkost, kolo a za námi moře – jaký kýč).
   Když tam tak sedím v písku, přemýšlím, zda-li mi to za to stálo. Rozhoduji se že spíše ano, ale musím se k tomu trochu přemlouvat.
  Po nějaké cca půlhodině zvedám kotvy vstříc dalším dobrodružstvím a nebezpečenstvím (to samozřejmě přeháním).
  Teď je třeba vyřešit nákup pumpičky, zadní kolo je stále měkké (nedofouknuté). Ptám se v Navodnari nějakého mladíka právě nasedavšího do automobilu na „bajkšop“. Zřejmě mi to neumí popsat anglicky, tak ukazuje, že mám jet za ním. Takže jedu s poloprázdným kolem za autem přes celé město a doufám, že mu budu stačit. Můj průvodce ale jede ohleduplně a zas tak daleko to také nebylo (abych zase tolik nepřeháněl).
  Ke slovu pumpička jsem se ve své „angličtině“ nedostal, takže si beru raději svou rozbitou, abych mohl demonstrovat, co vlastně požaduji.
„Helou, aj níd tis tink, plís“.
Slečna pochopí „á, pompe“. No napadlo by vás, že se to rumunsky řekne tak jednoduše Pompe? Jedna pompe = 5 leu (cenu neuvádím jen tak – viz. další patálie).
   Z města se vymotávám po čtyřproudé silnici. Snad jedu dobře. Nemám se koho zeptat (kdo by taky co dělal na čtyřproudovce, že). Á, támhle někdo stojí, zeptám se jeho. Podle „úboru“ se ovšem jedná o kněžku lásky, takže to raději neriskuji (přeci jen ta moje angličtina není úplně nejlepší, aby nerozuměla něco jiného). Výraz kněžka lásky jsem asi nepoužil úplně nejvhodněji. O kousek dál si dávám „branč“ (dochází energie) a mezitím u ní zastavili dva kamióny (jeden se kvůli zastavení poměrně složitě otáčí na louce), takže se o nějakém navázání citového pouta zřejmě příliš hovořit nedá. Ale co já vím, třeba musí sama živit děti, propustili ji z podniku, . . . „Kdož jsi bez viny, hoď po ní kamenem“.
   Další defekt, tentokrát u nějakého vojenského komplexu. Hlídka na strážní věži (má samopal nebo co to je) je ode mne sotva dvacet metrů. Nedaří se mi to opravit. Zkysnu na místě něco přes hodinu. Takhle nedojedu ani do vedlejší vesnice, natož do Bukurešti!
Občas pokradmu pozoruji, že jsem pozorován. Snad si nemyslí, že jsem špión předstírající opravu bicyklu!
   Nějak se mi to podaří opravit a jedu dále.
Po cestě další tři defekty. Tedy defekty, přesněji by šlo říci, že třikrát sundávám kolo protože duše časem ujde a nezjišťuji závadu. Prostě v duši bude mikroskopická dírka a ostatní duše jsou už také samá záplata a nespravená díra (takže není kde brát).
   Také už se začíná pomalu smrákat, musím ještě provést nákup proviantu. Před obchodem si dávám věci do tašek a příliš se mi to nedaří. Ztěžka vše zapínám a pokouším se ještě tam ještě vecpat několik prázdných PET lahví, ale jde to ztuha. Z obchodu vyjde slečna (nebo mladá paní), co byla také za pultem a něco mi zhruba pět minut rumunsky povídá. Je mi jasné, že se to týká těch mých nešťastných petek (resp. těm je to jedno, nešťastný jsem z nich já), čili to bude něco jako „...nech je tady...“ „nebo „...já je vezmu sebou a vyhodím do kontejneru...“, ale občas se vmísím s větami (no přeci je jí jen tak nevrazím do ruky „...tak tady je máš a někam to vyhoď...“) jako „ja něpanimáju pa rumunsky“ nebo „ich frštéhe nicht“ nebo „ajm not anderstand jór lengvič“. Načež po těch pěti minutách (no tolik to zase nebylo) slečna vezme lahve, hodí si je do vozíčku a jede si za svým.
   Mně mezitím zase utekl vzduch z pneumatiky. Vlastně z duše. Což mi ale dojde tak za sto metrů od obchodu. Takže zase sundat batohy, deinstalovat zadní kolo, vyndat duši, zjistit, že tam prostě díra nikde není (bohužel rybník nebo alespoň louže není momentálně k dispozici),....Teď je to ale zpestřeno příjezdem koňského povozu s dědou a nejspíš nějakým jeho pomocníkem na kozlíku. A hned se hrnou ke mně a i přes mé vyjádření (slovní i pantomimické), že pomoc nepotřebuji se ujímají celkem ostře celé záležitosti. Děda znalecky zkoumá duši, po chvilce s ní dokonce někam odchází a po nějakých pěti minutách se vrací a říká (anebo nějak naznačuje-už přesně nevím, prostě to tak nějak pochopím), že duše je v pořádku. Takže zase všechno zpět, opět se toho ujímají, pomocník pumpuje co mu síly stačí. Když je hotovo tak si děda řekne o peníze. No, po pravdě jsem se jich o pomoc neprosil, v podstatě nic neudělali. Taky nevím, co se ještě stane a nerad bych se vydával zbytečně z hotovosti. Volím kompromis a nabízím tedy plechovkové pivo. Jedno. Ale je vidět, že děda z toho příliš nadšený není, ale co může dělat. S jakýmsi rumunským brbláním odjíždějí.
   Za dva kilometry už zase začíná kolo utíkat. Tak to nestálo ani za to jedno pivo! Takhle to tedy nepůjde. V mapě se dozvídám, že za chvilku by měla být řeka, spravím si všechny duše tam a stejně už bude tma, takže se i „ubytuji“.
   Najíždím na hlavnější silnici. Hodně kamiónů. Holt se blíží nájezd na dálnici. Cestou k řece ještě raději dvakrát přifukuji. Alespoň chvíli to vydrží.
  Sjíždím na nějakou odbočku, snad mě dovede k vodě. Silnice se mění na štěrkovou a vede roštím. Přede mnou se objeví psí smečka (tak 6 nebo 7 psů). Už si mě všimli, jedu dál a doufám, že mě nechají na pokoji. Řešit pokousání by bylo to poslední, co bych momentálně potřeboval. Psi mě na pokoji nenechávají a jdou po mě. Snažím se rychle ujet (s poloprázdným kolem!) a musím i naznačit kopnutí. Úprk je úspěšný, bohužel výběr trasy se ukazuje jako neúspěšný. Cesta vede do nějakého lomu nebo betonárky nebo nějaké podobné fabriky. Prostě je v cestě plot. Prakticky to znamená, že musím projet opět kolem psů. Kruci! Úprk je opět úspěšný, odjíždím nepokousán.
   O několik stovek metrů dál nacházím odbočku z odbočky, takže se rozhoduji pro tuto. Dostávám se na travnatý pás s polní cestou. Koryto řeky je bohužel prudký kamenitý svah, takže přístup k vodě je  (alespoň v tomto místě) poněkud problematický. Na protější straně je město se svým večerním životem.
   Už se ale začíná stmívat, musím jednat rychle. Beru lepení, všechny alespoň trochu použitelné duše a vydávám se k vodě. Tam duše nafukuji, zjišťuji polohu proděravění a zalepuji. Ráno z toho vyberu nejlepší a nasadím na kolo. Nevím, co bych dělal, kdyby mi pumpička nebo lepení spadly do vody. Při výstupu zpět na břeh už je tma. Snad se chytne alespoň polovina lepení.
   Rozhlížím se, kde rozložím spací pytel. Bohužel tu není žádné pěkné místo „za bukem“. Kolem projde nějaký rybář. Ani si mě
nevšimne (nebo to alespoň předstírá). Musím se spokojit s kamenným zakončením svahu. Snad se neskutálím v noci dolů.
  

23.den čtvrtek 24.9.

Cochirleni – Rasova – Aliman – Ion Corvin – Baneasa – Lipnita – Ostrov – Silistra(Bulharsko) – Calarasi

km 111 celkem 2553 km

Perla na Dunaji

převoz přes Dunaj

   Někdy v hodině mezi psem a vlkem mě probudí štěkot. Až téměř u hlavy. Alespoň mi to tak připadá. Nějakých dvacet metrů ode mne se objeví „moje“ psí smečka a štěká a štěká. Mám docela nahnáno. Naštěstí ale blíž nejde. Ani nevím jak ale po chvilce zmizí, protože zase hned usínám a probouzím se nepokousán.
   Do cesty se mi staví dálnice přes nějaké území nikoho (tedy dle mapy). Což jsem při pohledu na mapu očekával, ale prostě jsem to nechtěl řešit nebo doufal, že se to vyřeší nějak samo (jako kdyby dálnice mohla najednou nebýt dálnice!). Slézám tedy z kola, jdu se podívat, zda-li třeba nevede kolem nějaká obslužná komunikace. Jen koleje. Nadávám. Kvůli nějakým dvaceti kilometrům musím zvolit jinou trasu a najet si tak o nějakých minimálně 50 více. Kruci!
   Po nějakých třech kilometrech – defekt. Kruci, kruci. Tak alespoň vyzkouším, jak jsem byl včera úspěšný s látáním děr. Oprava se zdařila, pokračuji dále.
   Dojíždím do nějaké vesnice, celkem upravené, pouze na začátku je několik vybydlených domů (no prostě cikánské ghetto). Na křižovatce mě zastaví dvě cikánské holčičky, drmolí něco rumunsky a hladí si břicho.
   „Sory, ajem strendžr, ajm not anderstand“, říkám poněkud naivně. Pořád drmolí, takže jim dávám pět leu (jasně, moc to není). Lichým počtem bankovek jim však zamotávám hlavu a nyní se hádají mezi sebou, jak si obnos rozdělí. Výsledek jsem už nezaznamenal.
   Lehký branč na silničním mostku. V opačném směru cykloturista na těžko. Zdravíme se rukypokynutím a jakési uvědomění, že nejsem na silnici sám (myšleno sám na kole na těžko na všech silnicích v Rumunsku) mi dodá něco jako.....lehkost a chuť na jízdu a na všechny další problémy (mimo defektů). Nic se nejí tak horké jako se to uvaří. „...kdyby by byl štít tvůj stokrát prostřelený...“.
   V některé z dalších vesnic mám opět defekt, poté, co jsem asi kilometr jel po kočičích hlavách. Správka probíhá na návsi, díru zkouším hledat v kalné louži. Příliš se mi nedaří, zůstávám na místě skoro hodinu. Dojedu takhle dneska vůbec do Bukurešti?
Po dalších zhruba dvou kilometrech musím opět zastavit. Oprava nevydržela. Opět všechno rozložit, deinstalovat,...Když už se chystám nasadit opravenou duši jede kolem koňský povoz, na kozlíku je babička a zřejmě vnuk. Kluk hned seskakuje a žene se ke mně jakože mi pomůže s kolem.
„sory, its over tu, aj níd not help“, říkám, opět, poněkud naivně, ale chlapec na moje odmítání vůbec nebere zřetel.Po pravdě řečeno spíše překáží. Po nasazení kola zpět si nepokrytě řekne o peníze (hlazení břicha rukou). Dávám mu tedy alespoň dvě lea. Babička sedíce na kozlíku vše pozoruje  a když vytáhnu peněženku ukazuje, že chce taky peníze. Jako za co? Ne, ty dvě lea (jasně, moc to není) jsou pro oba, gestikuluji a už jsem poněkud rozladěn. Naštěstí se spokojují alespoň s takto bídnou almužnou a odjíždějí.
   Oprava už je úspěšnější, zdá se, že to (chvilku) vydrží. Ale začíná se zadrhávat šlapka. Kruci, kruci. Zatím to ještě jde, ale zřejmě to naznačuje její upadnutí. Snad vydrží na přibližně posledních sto rumunských kilometrů.
   Stav pedálu se nelepší, ba právě naopak. Budu to muset v Calarasi nějak vyřešit (nákup nové). Prozatím ale jedu.
   Naplánoval jsem si na mapě nějak cestu do Bukurešti a vůbec jsem si nevšiml, že je v cestě Bulharsko! Blbec! Na tuto skutečnost mě upozorňuje až cedule hraničního přechodu. Naštěstí se dá uhnout na přívoz do Calarasi aniž bych musel do Bulharska, resp. tedy přes „čáru“. Po pravdě řečeno ani nevím, jestli už jsem fyzicky v tom Bulharsku nebyl. Je to takové celé poněkud nejasné.
   Mám štěstí, trajekt právě přistál, takže se můžu nalodit, ani nemusím čekat. Při poměrně dlouhé cestě přes řeku (bereme to tak nějak „naštorc“) si všimnu ucházení kola. Ach jo, další defekt. Na tuto skutečnost mě upozorňuje i další pasažér na mopedu a ptá se, zda-li nepotřebuji pomoc. Ne, děkuji, všechno potřebné mám.
   Po přistání si někde v koutku rozložím věci, opět deinstaluji kolo, vyndám duši, chystám se ji nafouknout, abych zjistil polohu dirky a...ničím další pumpičku. Kruci, kruci, a ještě třikrát kruci. Že já nejel raději do Bibione. S polopenzí. Nebo do Chorvatska. Všichni jezdí k moři do Chorvatska, jen já, blbec, si musím vybrat takovou blbou cestu. Kruci, kruci, a ještě třikrát kruci (opět: kruci je eufemismus použitých nadávek).
   Co teď? Mopedista (který by snad mohl mít pumpičku) je už dávno v trapu. Takže zase všechno zpátky, do vidlice splasklé kolo. A vydávám se na cestu do Calarasi, zhruba 10 km. Než tam dojdu, už budou mít obchody určitě zavřeno. Takže nákup v cykloschopu budu muset nechat na zítra. A zrovna taková pěkná silnice. Místo necelé půlhodiny (silnice je opravdu pěkná, žádná díra) mi cesta zabírá přes dvě hodiny.
  Každá voda ale jednou steče z hora dolů (a Stázička se Kubovi dostane za ženu), takže i já dorážím nakonec (zpruzen na nejvyšší míru) ve velmi pozdním odpoledni do města. Nákup ve večerce na rohu. Mladého prodavače se ptám, zda-li neví o nějakém cykloobchodě ve městě. Neví, ale posílá mě tady někam kousek na „vulkanizaci“.
„Nau olrídy is tú lejt, aj mín vil klousid“.
„Nou, nou, its not trú, vil oupen stil“.
Za zkoušku nic nedám, takže se vypravuji kam mě prodavač posílá. A skutečně nacházím dílnu s nápisem „vulkanizace“ (pneu servis), před níž právě postávají tři pánové. Ptám se – vím, poněkud naivně, ale nějak rozhovor začít musíte – zda-li je možno zde koupit pumpičku.
Ne, není, ale hned si všimnou prázdného kola a pouští se do akce. Když se mi vede, pak mi oprava defektu trvá něco kolem půlhodiny (tedy včetně lamentování „proč zase“), tady už se za deset minut nasazuje kolo do vidlice. Ptám se na peníze (neměl jsem se zeptat dopředu?, co když si řeknou nějakou nesmyslnou částku?, kde tu budu hledat bankomat?) – 5 leu. Což je asi tak přibližně cena plechovkového piva. Dávám jim tedy alespoň deset, ale i tak jsem stále velkým dlužníkem.
   Při nasazování brašen zpět na kolo si majitel (pokud jsem to tipnul správně) všimne vlajky.
„Ty česko? Já pracovat u vas. V Mladá Boleslav, škodovka“, říká lámanou češtinou. Někdy v březnu se prý vrátil zpět. Snad se měl u nás dobře, aby mi to nechtěl nějak vrátit za všechno špatné, co se mu v ČR mohlo stát.
   Ještě chvíli stojíme před dílnou, kouříme a nezávazně si povídáme jak se žije tady a jak tam. Loučí se se mnou jako se starým známým.
    Takže jeden problém by byl na chvilku vyřešen. Už je ale tma (kolem osmé hodiny SEČ), takže teď nasává další problém – nocleh. Jdu zpátky ke kraji města a doufám, že natrefím na nějaké pěkné místečko.
    Zatím se posadím k parku u nemocnice a dělám jako že nic. Čekám totiž, až místní mládež uvolní jeden celkem příhodný kout parku. Taky občas proběhne nějaký ten toulavý pes (kterých je po celém Rumunsky opravdu hodně, až mě to překvapilo), ale nevšímají si mě, takže odtud by snad žádný problém hrozit neměl.
   Ani nečekám dlouho (časový úsek:přibližně jedno pivo) a mládež se zvedá k odchodu. Koutek je sice příhodně relativně stranou, ale asi nejšpinavější co tady je. Všude odpadky, za zábradlím regulerní skládka. Ale že bych si zrovna mohl vybírat, to tedy nemohu. Rozbíjím tábor.
   Z ničeho nic se mi najednou udělá slabo. No paráda, ještě budu muset řešit nějaké zdravotní komplikace. Čekám hodinu, dvě, jestli to nepřemůžu spánkem, který se ale nedostavuje. Takže se tedy pro všechny případy dopuji několika ibuprofeny.
  Ani tak v noci nemůžu pořádně zabrat. Ještě že jsem se uklidil takto stranou, tahle alespoň nikdo neslyší, jak tiše zvracím přes zábradlí na hromadu odpadků.

24.den pátek 25.9.

Gradistea – Rasa – Ciocanesti – Doronbantu – Manastiera – Luisa - Curcani

km 81 celkem 2634 km 

   Po probuzení je zdravotní stav již lepší, i když do příslovečné rybičky mám daleko.
    Takže jaké že jsou aktuální problémy k řešení? Nákup pumpičky a pedálu, který sice ještě neupadl, ale moc mu nezbývá. Zkouším povolit závit pedálu kombinačkami, což se mi ale nedaří. A na klíč jsem, blbec, nemyslel. Nebo jsem ho zapomněl? Výsledek je stejný – prostě nemám klíč vhodné velikosti. Co kdybych navštívil ještě jednou mé známé z vulkanizace?
   Vítají mě pomalu jak kdybych patřil do rodiny. Vysvětluji (ponejvíce za pomoci gestikulace), že potřebuji povolit závit, abych si mohl namontovat následně zakoupený pedál. Nejen že mi závit povolí, ale jeden ještě donese odněkud zezadu pedál, který i sám namontuje. No to je paráda. Stalo by se mi tohle v Bibione?
Ptám se opět na peníze, nejdříve se tak trochu ošívají (jako že ani nic nechtějí), ale pak (nejspíš jen pro formu) si řeknou o pět leu. Dávám deset a i tak zůstávám opět dlužníkem.
   Malá odbočka: při těch všech mých technických problémech s bicyklem jsem měl dost štěstí na lidi. Což je tedy zkušenost k nezaplacení.
   Ještě se ptám na cykloobchod. Bohužel o žádném nevědí, ale posílají mě někam na bazar, kde se sežene všechno.
    Takže se vypravuji směrem kam mě poslali. Bazar ale (i s několika dalšími radami místních) nenacházím. Po půlhodině mě to přestává bavit, takže se rozhoduji, že si projedu město a na něco snad narazím. Nejedu ani moc daleko od vulkanizace a vida, tady je prodejna kol. Vypadá slušně. Ale otevřeno je až od desíti, takže se uklízím na půlhodinu někam stranou.
   Zpráva od sestry:“Cau, přepíšu ti sms,co mi poslal řidič, to číslo můžeš volat z Rum.,na internetu je sice zastávka Bukur.,ale to není pravda. Z Prahy pojedeš na kole? Čus bus.“
Přeposlaná SMS, zřejmě od řidiče autobusu:“26.09 Brasov 18:00, Autogara Bartoloměj, Soseuaa Cristianului, telefon v autobusu (mluvim česky) 0755 XXX XXX.“ No že bych z toho byl nějak moudrý, to tedy říci nemohu.
   Zpět k obchodu přicházím tak ve čtvrt na jedenáct, ale stále je zamčeno. No nic, ještě chvilku počkám, třeba se majitel zdržel na poště. Když tam tak chvilku okouním, přijde ke mně místní a říká, že obchod už nefunguje. Nezbývá mi než si Calarasi skutečně projet. Takže si jezdím jen tak nazdařbůh městem, doufaje, že se pak nějak vymotám. Po další půlhodině to opět vzdávám. Prostě pojedu po hlavní silnici z města a když nic neobjevím, zkusím štěstí jinde. Ale štěstí stojí dnes při mně. Konečně spatřuji cyklo-moto prodejnu. Pumpičku mají – 12 leu (cenu neuvádím jen tak-viz. další lapálie). Výborně. Šlapka funkční, pumpička nová, směr Bukurešť nastaven, co bych si více mohl přát.
   Jen jsem se poněkud pozapomněl najíst, takže mě za městem přepadá taková nějaká slabost. Nebo to možná budou ještě dozvuky noční nevolnosti. Ale alespoň trochu to vyřeší odpočinek a svačina na nefunkční čerpací stanici.
Zpráva z ČR (11:36 SEČ):“Je to 18.hod místního času,Brasov je nad Bukur., mírně na západ, mezi nima je Ploiesti. Našel jsi to?“.
   Zpráva z ČR (11:43 SEČ):“Tak to nevím, zavolej na to číslo, on mi říkal různý názvy, ale já tomu nerozuměla, tak ti poradí, kde by to bylo nejblíže.
   Zpráva z ČR (12:12 SEČ):“Vlak:so+ne 5:50 (6:20 v Praze).Na ten bus se prostě musíš zeptat den před odjezdem, protože na netu není všechno pravda. Na netu budu ještě 30min., jinak až zítra odpol., tak dej vědět, co ještě budeš chtít najít. Co ta cesta z Prahy? A zkoušej to číslo, oni ti rádi poradí“.
   Nějak podezřele rychle mi ubývá voda v cyklolahvi aniž bych si uvědomil, že jsem tolik pil. Zjišťuji drobnou dírku ve dnu láhve.
Co s tím, co s tím? Sice se jedná spíše o marginální problém, ale trochu nepohodlné to je. Zkouším aplikovat lepidlo z Moldavska, které by snad mohlo drobnou závadu odstranit.
   Zpráva z ČR (13:26 SEČ):“Tak se drž, čau“.
Zadní kolo opět poněkud uchází. Ještě že jsem si všiml cyklo-moto obchodu. Takže brašny dolů, kolo z vidlice, deinstalace pláště, hledání závady. Místo defektu ovšem opět nenalezeno. No ty moje duše jsou snad zakleté. Dle mapy by tu měl být rybník, tak snad tam bych mohl duše vyspravit. Opačná procedura – instalace pláště, kolo do vidlice, nafouknout, brašny.
Cítím, jak zadní kolo pode mnou pomalu ale jistě uchází. Posledních tak pět set metrů k vodě musím vést.
   Zalátávám jednu z duší a instaluji do pláště. Hustím, hustím, už to téměř bude hotovo...a ničím další pumpičku. V pořadí třetí. Navíc tu nejdražší! Výborně, výborně, to se ti opravdu povedlo! To jsi fakt borec. Zničit tři pumpičky za necelý měsíc. To jen tak každý neumí.
A stejně ti to kolo zase trochu uchází, je to slyšet. Navíc už si zase povídáš pro sebe.
   Tady si jistě laskavý čtenář pomyslí, že si vymýšlím, že není možné zničit tři hustilky (vždyť je to jen roura a v ní něco jako píst, co je na tom ke zničení?) za poměrně krátký časový úsek. Ale je to opravdu tak, přísahám na kytaru B.B.Kinga.
    Takže opět si pokládám (když trochu vychladnu) známou otázku : co teď? Co mi zbývá? Jedu dál s pomalu ucházejícím kolem doufaje, že v nějakém větším městě seženu další pumpičku.
    V další vesnici se ptám dědy sedícího na lavičce před domem, není-li zde obchod, kde bych mohl požadovaný tovar zakoupit a pro názornost ukazuji pumpičku (zkráceně: „pompe bay hír?“). Děda ale kroutí hlavou, že ne, ale myslím, že si myslí, že ji chci od něj. Volá na syna, kterému už přeci jen trochu lépe vysvětlím svůj dotaz. Bohužel zde se požadované nesežene, až dále. Ale naznačuje, abych počkal, mizí zpět do vrat a po chvilce se vrací s pumpičkou a pumpuje mi kolo. Výborně, alespoň chvíli to zase vydrží. Ptám se, zda-li chtějí pomoc zaplatit, ale mávnou rukou.
   Jedu dál a v další vesnici si vyhlížím za oběť svého dotazu dva diskutující pány. Jeden z nich má bicykl (takový ten na ježdění po vesnici, do hospody a do krámu), tak snad jako cyklista k cyklistovi by mohl být vstřícný. Opět dotaz na obchod, kde by se dala sehnat hustilka. Tady ne. Ale cože s tím mám? Uchází mi duše a mám rozbitý nástroj. To spravíme, to spravíme. Rozebíráme celé kolo a zkoušíme (tedy zkoušíme – pánové mě k tomu skoro nepustí) nafouknout duši přístrojem kolegy cyklisty. Bohužel můj ventilek nekoresponduje se zakončením šlahounu. Nevadí, dojedu domu pro jinou pumpičku, za chvíli jsem zpátky, říká (a naznačuje gesty, alespoň to tak chápu) pán s kolem, ani nečeká na odpověď, nasedá na kolo a mizí kamsi do vsi. Druhý z dvojice tu zatím zůstává se mnou. Za chvilku přijíždí a přiváží pumpičku, takovou tu velkou, nožní, automobilovou. Vše pasuje. Nacházíme díru, lepíme, duše do pláště plášť to rámu, rám do vidlice. Zdá se že nic neuchází. Skvělé, zase mohu jet dále. Přehorlivě děkuji za pomoc a nabízím něco málo peněž za vynaložené úsilí a ztracený čas. Ale opět jen mávnou rukou. Loučí se se mnou pomalu jak s dávným kamarádem, kterého dlouho neviděli.
   Silnice pěkná, kolo spravené, co více si můžu přát. Už je ale pozdní odpoledne, musím trochu přidat, abych stihl ještě nějaký obchod, kde by se dala sehnat hustilka. Další vesnice je malá, ani se zde nikoho neptám. Dle mapy by dále mělo být městečko, tak snad tam.
   Silnice sice stále dobrá, ale i tak zjišťuji opětovné pozvolné  unikání vzduchu. Tentokrát přední kolo. Může se zdát, že si to vymýšlím, ale přísahám na foukací harmoniku Boba Dylana, že je to tak. Už jsem trochu (trochu více) psychicky v koncích. Ani nemám sílu nadávat, takže rezignovaně slézám z kola a jdu prostě po silnici dál. Nějak se to vyřeší. Anebo sebou hodím tady do škarpy, usnu, počkám do zimy až zmrznu a bude klid.
   Na kraji Dorobantu sedí před nějakou dílnou dva pánové na lavičce. Později si všimnu, že je to vulkanizace. A opět se ptám, zda-li je možno v tomto městě koupit někde "pompe". Ano, na náměstí za kostelem je krámek kde by to snad mohli mít, ale co s tím máš? Podíváme se na to.
Děkuji, děkuji, ale musím stihnout otevřený obchod, ale vrátil bych se pak.
   Za kostelem skutečně nacházím (s radami místních) nějaký krámek s průmyslovým zbožím, taková trochu všehochuť. Pumpičku mají, čtyři leu. Snad chvilku vydrží, ta nejdražší zatím vydržela nejméně.
   Vracím se zpátky do vulkanizace. Pan majitel už na mne čeká. Bavíme se anglicko-rusky. Hned se pouští do opravy. Nafoukne duši a vloží jí do připravené kádě s vodou, aby zjistil místo defektu. A nic. Prostě žádné bublinky. Projíždí to snad pět minut, ale ani bublina. No to jsem blázen, jak to mohlo ujít. No nic. Alespoň to mám potvrzené profesionálem. Vše zpět se stejnou duší. Kolik za práci? Ale nech to bejt, mávne rukou. tak mu vnutím alespoň pět leu, taxu, kterou si řekli v předchozím pneu servisu. Loučí se se mnou po rumunsku, "drum bun" (šťastnou cestu).
   Na náměstí ještě provádím nákup proviantu. Trochu se v obchodě zdržím a když přijdu zpět k bicyklu, přední kolo je z poloviny prázdné a utíká. Vracím se tedy do vulkanizace. Hm, to je divné, no tak to vyměníme a dáme jinou duši. Výměna se zdařila, zase budu moci (alespoň chvíli) jet. Majitel mi radí ještě nějakou zkratku, že mám někde za vesnicí odbočit z hlavní silnice.
   Zkratku nacházím a odbočuji. Silnice dobrá. Do Bukurešti mi odhadem zbývá nějaký šedesát kilometrů. Sice už je nějak po sedmé hodině (SEČ) a už se stmívá, ale kdybych se „kousnul“, můžu jet přes noc, někdy dejme tomu kolem půlnoci být v hlavním městě a ještě stále by mi relativně zbývalo dost času najít nějaké hlavní vlakové nádraží a mohl bych odjet v oněch 5:50. Jede se zatím pěkně, opírám se do pedálů a chvílemi si zpívám.
   Bohužel v jednu chvíli se opřu nějak moc a upadává levá (ta vyměněná) šlapka. Je to v mírném sjezdu, sjíždí mi noha a mám sedřené prsty na noze (tedy trochu, žádné fatální zranění). Kruci. Tak to ten můj plán asi nevyjde. Navíc to vypadá v noci na déšť. Zjišťuji škody. Z pedálu zůstává pouze jeho osa, prostě byl plastový a rozlomil se. S nadávkami nasedám na kolo a jedu dál. Rychlost se rapidně snižuje, zabrat mohu pouze pravou nohou. Takhle daleko nedojedu. V nějakém nejbližším možném místě zastavím, přenocuji a zítra se pokusím problém nějak vyřešit. Ale počasí mi zrovna nepřeje, zvedá se vítr, začíná drobně pršet, takže nejlépe snad najít nějakou čekárnu.
   Do další vsi jedu nějakých dvacet kilometrů. Hledám vhodný prostor (čekárnu), ale ani když jsem dojel na konec, nic jsem nenalezl. Vracím se zpět kolem hloučku místní mládeže a na návsi se pouštím zcela náhodně nějakým směrem. Á, tady je nějaká bouda. Plechová, nevzhledná (ale mohu si vybírat?). Zastavuji a obhlížím situaci. Uvnitř na jedné straně hromada odpadků, příliš to tam nevoní (no prostě smrdí), ale dnes už mě odsud nikdo nedostane.
Uklízím kolo do čekárny a načínám plechovkové pivo. Ne, dnes už opravdu nikam nepojedu.
   Na druhé straně je nějaká hospoda s hudební produkcí (no jo, pátek), takže pro jistotu počkám se spánkem, až to tam nějak utichne. Před čekárnu se staví hlouček lidí s taškami. Že by ještě teď jel autobus? Jeden z mladíků dopijí něco v plastové láhvi a tu pak suveréně odhazuje do příkopu. A pak se člověk diví, že tu mají takový nepořádek. I když například takové příkopy u silnice mezi Čekanicemi u Tábora a Jeníčkovou Lhotou také nesnesou přísnější měřítka pořádku. Skutečně přijel autobus a hlouček naštěstí odjíždí. Ale diskotéka jede dál.
   Do čekárny přichází nějaký děda, úplně namol a něco blábolí. Sotva se drží na nohou, vrávorá a má na mne nějaké připomínky. Rumunsky. Takže možná je to „...tak co ty kluku, jak se ti jezdí po našich silnicích...“, ale spíš to bude něco jako „...ty blbečku, co tady vopruzuješ, to je naše čekárna tak vypadni...“. Zachovávám alespoň nějaký společenský bonton : „Sory, ajem strendžr, aj dont nou jór lengvidž“. Vzápětí přichází nějaký pořízek (že by ochranka z diskotéky?) a začne nebohého opilce mírně fackovat a řvát na něj. Nedokážu posoudit, zda-li v tomto výstupu hraji nějakou roli, ale i tak mu říkám „nating hepend, ól is oukej“ a něco v tom smyslu v různých obměnách. Ale pořízek na mne vůbec nebere zřetel a stále pohlavkuje opilce, až jej vytlačí doprostřed silnice. Děda se tam válí, projíždějící auto prudce brzdí, troubí, což nijak situaci neulehčí, takže jej nakonec objíždí a jede pryč. Pořízek pak dostrká opilce někam dál, kam již nedohlédnu, takže to pro mne zřejmě končí. No co to mělo znamenat?
   Mezi tím se na druhé straně silnice srotí partička místních mladých.
Jdu se zeptat, zda-li neví, kde by tu poblíž byl nějaký cykloshop.
„Gud ívning, iksjúzmi, aj have van litl kvesčn, plís. Aj hev problem (snad je „problém“ mezinárodní slovo) vit maj bajk. Jú nou, vér is sam bajkšop hír?“
„Nou, hír is not. Vhat problem you have“.
„Aj hev problem vit tis...“ a ukazuji pod chodidlo mírně zvednuté nohy.
„Á, vit pedál?“
„jés,jes, vit pedal. Its kaput, its kom evej“.
A dále tedy se ptají odkud jsem, co tady dělám a tak podobně.
S nalezením obchodu mi příliš nepomohli, takže s přáním pěkného večera odcházím zpět do „své“ čekárny. Diskotéka asi hned tak neskončí, takže si otevírám další pivo. Sotva jednou dvakrát upiji, jede kolem policie. Se zapnutým majákem (bez houkačky) Dvě auta. No snad jenom projíždějí. Ne, zastavují. Tak snad jdou zkontrolovat někoho do hospody. Ne. Jdou ke mně. Asi pět policistů v uniformě. Něco rumunsky spustí.
A přichází moje obligátní : „Sory, ajem strendžr, aj dont nou jór lengvidž“.
„Jés, jés. Vot jú dújing hír?“
„Ajem turist on dz bajk. Aj vont slíp hír, bikós aj mín vil bí rejn in tis najt“.
„Bat jú ken not stej hír. Hír is bed pípl, jú mast gou vit as“.
   Takže se tak chvilku dohadujeme, jestli tu můžu být nebo ne nebo co vlastně bude. Musím ale zdůraznit, že se chovají slušně, nedělají ramena.
„Jú have problem, vhen aj vont slíp hír tis najt?“, ptám se po chvilce nějaké diskuze co a jak a proč.
Hlavní mluvčí, který ale zřejmě není velitelem posádky (tedy soudím dle věku, velitelem je zřejmě muž s knírkem, který se ptá kolegů rumunsky, co že to vlastně říkám) se zcela nepokrytě a upřímně rozesměje : „nou, nou, ví hev not problem, jú hev problem, bikós hír is very bed pípl, tej drank and treš jú“ a doprovodí slova gestem úderů pěsti do otevřené dlaně.
Na což kontruji, že s tou partičkou naproti jsem se normálně bavil a snažili se mi pomoci, že v Rumunsku jsou jen hodní lidí (trochu lichotek nemůže zaškodit).
Ale po chvilce další diskuze to ale už vzdávám.
„Ou rajt, ou raj, bat vot nau?“
„Jú drajv áftr as and jú vil slíp et our políc stejšn“.
„Bat aj hev problem vit maj bajk“, ukazuji na nepřítomnost pedálu.
Chvíli se radí, přičemž výsledek je ten, že tedy kolo vezmou do kufru jednoho z aut.
Dobře, dobře, už jsem diskuzi vzdal, takže si balím věci. Jen je mi trochu líto nedopité plechovky, ale nešť. Chci si nacpat svoje odpadky do postraní kapsy, ale příliš se mi to nedaří. Jeden z policistů mi je vytrhává z ruky a odhazuje je na hromadu do rohu čekárny.
„Bat tis is maj gárbidž“, ohrazuji se.
„Hír?“, říká policista a ukazuje rukou na zapáchající hromadu.
Krčím rameny a už neprotestuji. Co taky můžu dělat, že?
Bicykl nakládají do kufru jednoho z aut. Myslím, že je to (nepřekvapivě) Dacia. Ale nevejde se tam, resp. kufr zůstává nedovřen. Snad se kolo cestou nevytrousí, říkám si, ale nahlas samozřejmě neřeknu nic. Do druhého auta se naskládají batohy a moje maličkost. Můžeme vyrazit. Ještě mávám „mojí“ partičce, která zatím vše sleduje z druhé strany silnice.
   No tak to je mazec, říkám si, když si po chvilce uvědomím, že sedím v autě rumunské policie. Snad z toho nebude nějaký mezinárodní incident. A kudy to vůbec jedeme? Po nějaké polní cestě. No výborně, teď si velitel odlepí knírek, zasměje se jako Fantomas a řekne, že za mne budou chtít výkupné, ne? Anebo jsou to satanisti a hledali oběť na dnešní sabat.
„Jú trevl eloun?“, vytrhne mě z úvah otázka, možná jen zdvořilostní.
„Jés, bikós noubady from maj frends vont not gou vit me“.
Po nějaké čtvrthodině, možná trochu více, cestou necestou, zastavujeme v uličce před celkem velkým domem. Na domě je znak policie, takže možnost, že by satanisté připravili tak velký komplot je trochu nepravděpodobná.
Kolo v druhém autě přicestovalo v pořádku. Vstupujeme do vrat a věci odnášíme do nějaké kůlny na dříví. Je tu také nějaká další osoba, zřejmě něco jako hlídač nebo údržbář nebo tak něco. Velitel posádky se k němu chová dost přezíravě, co chvíli na něj něco křičí a snad jej i lehce pohlavkuje (ale to už si po té době přesně nepamatuji).
"Aj vil bí slíp hír?", ptám se. Kůlna je prostorná, střecha bez děr, podlaha betonová. Bylo by to zatím nejluxusnější místo (tedy mimo kemp), kde bych nocoval.
"Nou, hír ounly tink and bajk. You slíp on adr plejs...and hev jú pásport?".
"Jés, jés, aj hev. Dú jú vont sí him?"
"Nou, tis is not importnt. Jú tejk him on", takže si jen vybaluji příruční tašku s penězi a pasem".
   Dále mi ukazují kde je toaleta a venkovní vodovod a tak podobně. Kadibudka na dvorku, záchod tureckého typu.
"Jú hev mač vork vit mí, but ajem not ingliš kvín, ajem ounly turist", říkám, abych tak trochu také odlehčil situaci.
Na to odpovídají, že si práci vlastně šetří, protože by pak museli vyšetřovat napadení v čekárně. 
   Pak jdeme zpět k plotu zahrady, kde je v rohu taková malá stavba. Sotva tak dva na tři metry. Tak tady že prý budu spát. Dveře se otevírají dovnitř, ale nejde mi je otevřít dokořán. Tak jen nahlédnu. Aha, v úplném otevření brání postel. Na ní je vysoká hromada všemožných dek a bund a tak podobně, na které se asi spí. Vypadá to, že tu "bydlí" onen správce. A já ho dnes připravím o střechu nad hlavou. No, snad mi to odpustí a má ještě v záloze nějaké jiné místo.
   Kouříme ještě na chodníku před vraty.
"Vots jór nejm", ptám se jeden z policistů".
"A jem Karel, Kárl".
"Karel, Karel,...as Karel Poborský, futból plejr".
Pak už všichni někam odjíždějí, hlídač taky někam odešel a zůstávám před "svým" domkem sám.
   Tedy kdybych měl o deset čísel více v pase, ani bych se dovnitř neprotáhl, jak úzce se dají dveře otevřít. Uvnitř je to takové zatuchlé, zřejmě od těch všech nepraných a nevětraných dek a bůhví čeho všeho na posteli. Ale dlouze nad tím nepřemýšlím, usínám hned po ulehnutí, skoro ještě ve stoje.

25.den sobota 25.9.

Soldanu - Budesti - Vasilati - Plataresti - Fundeni - Cernica - Dobroesti - Bucuresti

km nezaznamenáno  celkem nezaznamenáno  

křižovatka v Bukurešti

lístek  na vlak

   Ráno mě vzbudí sen, který končí tím, jak prchám před Fantomasem.  Prchám úspěšně. Po probuzení se prudce posadím na posteli a nějakých deset vteřin vůbec nevím kde jsem a co se děje. Určitě to taky znáte, ten pocit, kdy nevíte jestli to co se vám zdálo nebylo náhodou skutečné.
No jo, ty vole, vždyť seš na četnický stanici, říkám si v duchu (omluvte lehký vulgarismus, ale takhle to bylo a do uvozovek to dávat nechci, protože jsem to neřekl nahlas).
   Na zhodnocení situace nemám čas, přichází hlídač, štrachá se asi pět minut ve skříni a něco mi celou dobu rumunsky povídá. Konečně odchází, takže se můžu vypotácet z pelechu (téměř doslova - s tím pelechem). Ranní hygiena na dvorku u venkovního kohoutku. Věci včetně kola zůstaly v kůlně. Kdo by se také vloupával na policejní stanici, že?
   Nikdo z policistů se za dobu mé ranní přípravy na odjezd neukázal. Loučím se tedy alespoň se správcem (nebo jakou funkci tam zastává), který mi zase minimálně pět minut něco dlouze rumunsky vysvětluje.
   Jedu stále bez levého pedálu, což jde dost špatně. Snad jej někde seženu cestou. A když ne, už tak daleko to není.
   Ptám se v obchodě v Budesti, což je trochu větší městečko, ale bohužel, tento sortiment nevedou. Štěstí mám až po nějakých třiceti kilometrech od vyjetí. V malém krámku typu „zboží všeho druhu“ v Plataresti. Už mám ale pouze několik leu, takže se ptám, vezme-li majitel euro. Ano, žádný problém. 10 Euro. Sice pak zboží přeplatím asi třikrát, ale zase můžu lépe jet. Přeci jen třicet kilometrů bez jednoho pedálu – nic moc. Ještě musím ale prodavače požádat o zapůjčení klíče (příště musím myslet i na tento problém!), abych mohl šlapku vyměnit.
   Směrem k hlavnímu městu provoz houstne, občas je to tak trochu o „hubu“. Ale nakonec někdy kolem poledne (místního času) míjím ceduli „Bucuresti“.
Po nějakých dalších dvou hodinách se ocitám na hlavním nádraží, Gara de Nord. Autobus už jsem vzdal, navíc v sobotu a neděli by měl, tedy alespoň dle zjištěných informacích, jet až z Brasova. Což je nějakých hrubým odhadem dvě stě kilometrů na sever a ty už zcela určitě neujedu.
   Vlak by měl jet až někdy v 5:50 místního času, takže mám času mnoho. Zatím se jen tak poflakuju, zjišťuji, jak to tady funguje, kde jsou pokladny, kudy se chodí k vlakům, apod.
Ověřuji si na informacích, kdy jede vlak do Prahy, který může vzít i kolo. Paní sice umí anglicky ještě méně než já, ale i tak se dozvídám, že 5:50 je správný údaj. No, nějak tady těch patnáct hodin přečkám. Cenu mi říci neumí, že prý až u pokladny. Ptám se abych věděl, kolik si mám vybrat z bankomatu.
No nic, tohle nějak vyřeším pak.
   Už se chystám vyrazit k pokladně zjistit cenu a koupit lístek, oslovuje mě muž ve středních letech mírně veksloidního typu.
„Ken aj help jú?“, ptá se.
No malá pomoc od místního znalce poměrů se hodí vždycky.
Skoro ani nečeká na moje „...aj níd baj tikit...“ a velí k odchodu k pokladnám. Představuje se jako Jean.
„Vér vont jú rajd?“.
„Tú Prág“.
Říká něco rumunsky osobě za přepážkou.
Ptám se kolik stojí lístek, že si musím vybrat peníze z bankomatu. 700 leu. Odbíhám tedy a vybírám 800 leu, ještě na nákup nějakého toho proviantu do vlaku. Zakupuji požadovaný lístek a odcházíme pryč.
„Jú giv mí fórty leu for maj help,...dú jú anderstend mí?“, říká tak trochu nepříjemným tónem.
Tvářím se poněkud překvapeně. O placení za pomoc nebyla řeč. Považoval jsem jeho nabídku za pomoc člověku, který potřeboval poradit (což jsem ale výjimečně zrovna nepotřeboval). Jo, vekslákoidní zjev jsem tipl dobře.
   No dobře, tady máš, a dávám mu padesátku. Ale nemá se k tomu mi vrátit deset leu, tak nad tím mávnu rukou.
Ještě se dohadujeme, v kolik že vlastně jede nějaký vlak.
V 16:20, říká. Oponuji, že na informacích jsem se dozvěděl, že s kolem mi jede vlak až zítra ráno. Ne, ne, můžeš jet v 16:20, musíš říct konduktérovi (jak jsem se dovtípil později, říci konduktérovi znamenalo v jeho ptydepe dát úplatek). No to by bylo fajn, kdybych mohl jet dříve, to by stálo i za tu placenou pomoc.
   Rozloučíme se a ještě dodává, že musím říct konduktérovi. No dobře, dobře, řeknu mu (co pořád má s tím konduktérem?).
Dřepnu si před nádraží na cigaretovou pauzu. Spadává ze mne mírné napětí. Zdá se, že vše bude v pohodě.
Na lístku si teprve teď všimnu údaje o ceně. 473 leu. A za co je tedy těch zbývajících 227? Hledám ještě nějaký doplňující údaj na tiketu, ale žádný tu není. Ještě místenka za 13 leu. Výborně. Takže mě stáhnul (zřejmě ve spolupráci s pokladní) o 214 leu a ještě má tu drzost si říci o peníze za pomoc?! Debil. A já jsem ještě větší. Takhle blbě naletět. Čert vem (teď) ty peníze, ale to pomyšlení, že je člověk za blbce...No co patří mi to (říkám si, když se dost vyvztekám), mám umět pořádně anglicky. A nebát se zeptat nebo ozvat. Takže si za to vlastně můžu sám. A taky na druhou stranu – na lidi jsem měl při této cestě spíše štěstí, takže jeden zlodějíček sem nebo tam...Jako zkušenost? Beru.
   Raději si ještě ale něco vyberu z bankomatu. Chci ještě provést nákup a taky kdyby bylo potřeba ještě cestou něco platit. Připravuji si peněženku, hledám kartu a...nic. Nikde. Kruci, kruci a ještě třikrát kruci! Klid, prostě si ji založil někam jinam. Ne, nikde není. Panikařím. Z posledních sil (trochu přeháním, ale ne zase tak moc) se dovleču před nějaký boční vchod nádraží, kde se šacuji a nadávám. Opilý pobuda prohledává vedle stojící odpadkový koš a něco mi rumunsky říká. V tuhle chvíli na něj tedy opravdu nemám náladu, ale i tak poněkud naivně používám svou mantru „sory, a jem strendžr, aj dont nou jór legvidž“. Ale opilec na mě pořád tak nějak doráží (slovně). Už se neudržím (a opět poněkud naivně) na něj zaječím „šadap madrfakr“. Tak trochu se lekne a s bručením se  odporoučí někam pryč.
  Samozřejmě se mu (v duchu) hned omlouvám, jistě má daleko
(nepoměřitelně) horší osud. Na druhou stranu, kdo ví, kolikrát mu dali jeho nejbližší šanci a kolikrát nad ním zlomili hůl.
   Nicméně zpět ke mně. Takže abych to zkrátil – kartu prostě nemám. Zřejmě jsem ji zapomněl v bankomatu (ano, díval jsem se i tam, ale po více než hodině už tam prostě nebyla). Zřejmě nejdřív vylezly bankovky (oproti ČR, kde nejdřív musíte vyjmout kartu) a na kartu jsem už prostě zapomněl. Blbec. Blokaci provádím před SMS sestře (zde jí patří ještě jednou poděkování za pomoc).
Malá odbočka: nejdříve jsem chtěl záležitost s kartou a Jeanem v popisu cesty zapřít. Přeci jen člověk je nerad za pitomce. Ale nakonec jsem se rozhodl pro zveřejnění. Přeci jen (z obecného hlediska) je zatajení také lež.
   Obligátní otázka : co teď? No co mi zbývá? Prostě se posadím před nádraží a počkám na vlak v 16:20. Před budovou ještě řeším  nákup proviantu do vlaku za posledních padesát leu. Ale že by se mi zrovna tady chtělo nechávat kolo bez dozoru, to tedy nechce. Bude stačit pouhé uzamčení zámkem? Na scéně se znovu objevuje Jean. A že prý mi kolo samozřejmě pohlídá. Že bych mu příliš věřil se říci nedá, ale zase na druhou stranu, jakou mám jinou možnost, že? S trochou obav mu tedy svěřuji bicykl a odcházím do obchodu. Utrácím asi třicet leu, takže mi zbývá něco kolem dvaceti leu. Pak tedy asi ještě deset euro a několik stokorun. Snad nebudu muset po cestě nic platit.
   Jean s kolem neodjel, alespoň že tak. Navíc mi kupuje kávu z  automatu (takže musím odečíst z jeho "výdělku" jeden leu). Zevlujeme před nádražní budovou. Za Jeanem co chvíli někdo přichází, zřejmě se zeptat nebo poradit nebo něco takového. Zřejmě to bude šéf nějaké místní nádražní mafie nebo nějaké nádražní partičky veksláků a zlodějíčků. Chvíli zápasím s tím, že se zeptám na rozdíl mezi cenou na lístku a skutečně zaplacenou částkou u pokladny. Pak ale nakonec převáží mé zbabělé já. Asi by pro Jeana nebyl problém sehnat dva tři ranaře, kteří by mě naučili, jak to tady chodí. A navíc nevím, jak se anglicky řekne zloděj a krádež, takže to nechávám být. Ale třeba se pletu a je to ten nejslušnější člověk v Bukurešti, pomáhá stařenkám na přechodu a každou neděli chodí číst slepým dětem pohádky.
   Už se ale blíží šestnáctá hodina, takže se vypravuji na perón. Jean jde se mnou a že to vybaví s průvodčím. Chvíli spolu něco diskutují. Jean pak od něj odchází. Tak tímhle vlakem to nepůjde. Jak to, vždyť si říkal, že můžu jet právě tímhle. No, nepůjde to, další jede v 19:50. Ještě pořád mi nedošlo, že jeho "musíš říct koduktérovi" znamená "musíš mu dát úplatek".
    No nic. Tak tedy počkám ty necelé čtyři hodiny zase před nádražím. Jean někam mizí, naštěstí pro mne. Už ho mám plné zuby, blbečka jednoho veksláckýho.
    Už ani nemám sílu ani chuť na nějakou menší procházku po městě, takže jen sedím na zábradlí a kouřím jednu od druhé (téměř). Za tu dobu poznám některé lidí ze zdejšího "státu ve státě". Stáhnou mě postupně tak o jednu krabičku. Drobný incident mezi městskou (nebo nádražní?) policií a nějakým pobudou z partičky poflakující se nedaleko. Čekání mi notně zkrátí jeden místní chlapík. Ukazuje, že nemůže mluvit (nemá jazyk), tak dobrou půlhodinu předvádí pantomimické etudy. Nějak se týkají zřejmě jeho života. Chvilku jsou veselé, chvilku smutné, z děje nepochopím vůbec nic. Ale rozhodně mě to pobaví a ty tři retka si určitě zaslouží.
   Zase se zjevuje Jean. No, nějak to tady s tím vekslákem překlepu. Naštěstí se u něj zase zastavují nějaké postavičky, takže s ním nemusím mluvit nijak zvlášť intenzivně.
   Konečně se tak nějak přiblíží čas odjezdu. Jean se ptá, jestli má jít se mnou. Ne, děkuji. Zvládnu to (snad) sám.
Na peróně nějaký rozjuchaný moderně oblečený moderátor natáčí zřejmě nějaký zábavný pořad. Snad jsem se nedostal do záběru. Jako reklama na pohodu zcela určitě nepůsobím. Podél vlaku hledám vagón pro přepravu větších zavazadel. Dojdu až k lokomotivě. Nic. Asi jsem jej přehlédl. Dojdu zase až na základní perón. Nic. Žádný speciální vůz. To jsem tedy blázen. Tak ještě jednou. Zase k lokomotivě. Výsledek stejný. Do odjezdu zbývají dvě minuty. Kruci, co teď. Tak alespoň hledám číslo napsané na jízdence. Dvojice Čechů na mne mává z jednoho okna, když si všimnou vlajky. Vagón 425 tu je, pokud jsem tedy vyhodnotil správně, že číslo na místence by mělo odpovídat číslu soupravy. Ale jistý si nejsem. Průvodčí nikde. Do odjezdu zbývá minuta. Nedá se nic dělat, musím být tak trochu za hulváta a prostě se tam vecpat.
„Plís, aj níd help vit maj bajk ap, plís“, říkám skupince nad schůdky a skutečně se nějaké ochotné ruce objevují a vytahují
mi bicykl nahoru.
Tašky už tam nějak dostanu. Sotva je uložím někam stranou do chodbičky (resp. do takového toho prostoru mezi kupé a přechodem do další soupravy), vlak se rozjíždí. Kolo je na toaletě, ukazují moji spolucestující.
   „Tenk you, tenk you very mač“. Snad z toho nebude průšvih. Zatím jedu, ono to nějak dopadne. Vlak je dost plný. Spolucestující si mě prohlížejí. Jeden z mladíků se po chvilce ptá, kdo jako jsem a tak vůbec. Velmi zhruba vysvětluji odkud jsem se tu vzal a tak podobně. Člověk, který mi pomáhal s kolem začne něco povídat rumunsky, ukazuje na moje nohy a hlasitě se přitom směje, až se z toho zajíká. Nakazí i další a za chvíli se směje celé osazenstvo chodbičky. Ptám se mladíka, jestli mi to může přeložit, ale příliš se k tomu nemá. Ale nevím, jestli nechce nebo neví jak.
„Its fany?“, ptám se.
„Jés, jes“, ještě se zajíká doznívajícím záchvatem smíchu, „its very fany“.
Je pravda, že zřejmě tak úplně nevoním, ale pochybuji, že by byly příčinou všeobecného veselí moje případně zapáchající nohy. Důvod se už asi nikdy nedozvím.
   Po tomto krátkém (ale intenzivním) ántré zavládne mezi ostatními družná nálada a baví se spolu i ti, co se evidentně neznají. Mohu se tedy alespoň utěšovat tím, že jsem přispěl svou přítomností ke všeobecné pohodě.
   Také přicházejí dva průvodčí. Jen se zeptají, čí je to kolo, ale jinak nic neříkají, takže se to zdá být v pořádku.
„Its problem, if bajk in dabljú sí?“, ptám se pro jistotu.
„Nou problem“, říkají oba. Děkuji oběma rukoudáním za vstřícnost, tváří se jako největší lidumilové.
   Hoch, který mi nechtěl (neuměl) říci, proč se mi všichni smějí, už také vystupuje. Ještě doporučuje, abych si dával pozor na věci, že se tu hodně krade. Jen odvětím, že jsem v Rumunsku týden a zatím v tomto ohledu bylo vše v pořádku.
Vlak už se začíná také vyprazdňovat, takže se můžu uchýlit na sedačku.
  Někdy kolem půlnoci mě z polospánku budí moji známí průvodčí.
Chvilku nevím co se děje a kde vlastně jsem. A jo vlastně, ve vlaku někde v Rumunsku. A že prý musím s nimi ven do chodbičky.
„Vots hepend“, ptám se.
Spíše gestikulací než slovy mi říkají, že musím zaplatit za kolo. No výborně. Kolik asi tak budou chtít?“.
„Hau mač of many?“
Jeden z nich si píše prstem na dlaň číslovku 200. Cože? Rozuměl jsem dobře? Prý jakože že polovinu ceny lístku pro osobu. Podlamují se mi nohy. Gestikuluji, že nerozumím, ať mi to napíšou na papír. Vyloví z kapsy papír a na něj skutečně napíše stejné číslo jako na dlaň.
„No do prdele“, ulevuju si česky (omlouvám se za vulgarismus, ale v dané chvíli jsem to prostě použil).
Takže teď mě tady vysadí, protože už nemám žádné peníze. Resp. v těch jejich leu. Vysadí mě někde uprostřed Karpat nebo kudy to vlastně jedeme, kartu jsem nechal v bankomatu, záplat na duše už taky moc nemám. Jsem unavený, vyčerpaný, nevyspalý, k nějakému vnitřnímu zhroucení (vypnutí organismu jako obrany před krachem) nemám moc daleko.
„Sory, aj hev not many. Aj hev ounly tventy leu olrídy“, a vytahuji poslední dvacku.
„Oukej, oukej“ (to je asi jediné co umí anglicky, možná ještě mimo „money“), říkají a vypadají až téměř přešťastně. I když dostali jen desetinu požadované částky. Odcházejí. Problém se zdá být vyřešen. Unaveně klesám na sedačku. Konečně mi dochází, co myslel Jean tím, že musím říct konduktérovi. Debil. A to jsem se ho ptal: může do toho vlaku kolo, bude mít vagón na „big begidž“. Jo, jo, jen musíš říct konduktérovi. Blbeček. Kdo má rozumět tomu jeho newspeaku!?
   Ve vlaku mám dost času, takže zkouším vymýšlet případný další cíl další případné cyklocesty. Napadá mě jen třeba k moři (co mám pořád s tím mořem?) do Dánska někam někam na sever. Anebo kolečko kolem ukrajinských hranic. Ale to rozhodně s novýma pláštěma a nějakými speciálními dušemi.
   Také zjišťuji přítomnost jakési vyrážky, či čeho, po těle. Moc bych za to nedal, že to je z toho noclehu u policistů. Ty deky na posteli asi nebyly hodně dlouho větrané. Zase na druhou stranu lepší než se případně probudit s kudlou v zádech (tedy jak naznačovali). Navíc (což ale časově předbíhám) jsem po návratu zašel k dermatoložce, a že prý to může být i z trav.

 26.den neděle 27.9.

Benešov u Prahy – Jemniště

km nezaznamenáno  celkem nezaznamenáno  

socha před nádražím v Budapešti

hlavní nádraží v Budapešti

   Někdy k ránu (tak kolem šesté dejme tomu, čas jsem si nezapsal) zastavujeme na maďarsko-rumunské hranici. Rumunští celníci jen kouknou do pasu, na nic se neptají. Zdržení cca 30 minut, než projdou celý vlak. Trochu popojedeme a nastupují celníci maďarští.
„Tis bajk is jór?“, ptá se sympatická celnice (no to je hrozné slovo, tedy "celnice").
„Jés, its maj bajk“, odpovídám pomalu v předtuše možných problémů.
„Its problem?“, ptám se opatrně.
„Not pro blem“.
Že bych z toho vyvázl dobře?
„Not spešl vagón in tis trejn“, dodávám na vysvětlenou a tak trochu na obranu, proč že mám kolo schované na záchodku.
„Jés, aj nou“.
Ano, vyvázl jsem z toho pro jednou dobře. Dokonce ani maďarský průvodčí nic neříká. Třeba si toho kola nevšiml.
   Někdy kolem desáté dojíždíme do Budapešti. Na peróně potkávám partnerskou dvojici Čechů, kteří na mne mávali v Bukurešti. Zjišťujeme (tedy spíše oni zjišťují, já jsem se tak trochu přifařil), že náš vlak měl zpoždění přes půldruhé hodiny, díky čemuž nám ujel navazující spoj. Další vlak jede někdy v půldruhé. Muž z dvojice se jde zeptat pro jistotu ještě na informace. Prosím jej, zda-li by se zeptal i na kolo. Přeci jen ta moje angličtina není z nejlepších a ve svém psychostavu umím vůbec říci sotva své jméno (jasně, přeháním, ale ne zas tak moc). Od paní za přepážkou zaslechnu, že kolo není problém, že se dá „ap on dz desk“ (zřejmě myslela poličku, kterou zaměnila za stůl). No výborně, ještě budou problémy. Zatím to ale neřeším. Loučím se dvojicí s tím, že se uvidíme u vlaku.
   Dávám si lehkou procházku po Budapešti, ale jen na dohled (případně na zapamatování trasy) od nádraží, abych nezabloudil.
Po noci ve vlaku mě alespoň trochu probere.
   Někdy kolem jedné přicházím na perón. Cvrkot je tu slušný. Hledám „svoji“ kolej. Ptám se nějakého nádražáka, co má zřejmě tuto kolej na starosti (uniformu nemá), jestli můžu do vlaku s bicyklem. Anglicky umí zřejmě jen tři slova. „OK“, „money“ a to třetí jsem už zapomněl. Ale nějak se dohovoříme a kolo by nemělo být problém. Takže odevzdaně čekám na věci příští. Také přichází má známá česká dvojice. Vlak už přicouvává na koleje. Přichází můj železničář a že prý bohužel, v tomto vlaku kolo být nemůže. Kruci. No co, tak musím čekat další tři hodiny. Ptám se ještě, jestli ten další bicykl vezme. „No problem, no problem“ (to budete to třetí slovo), ale jsem si jist, že si jist není. Loučím se s Čechy a odcházím opět na korzo. Další pokus někdy kolem půl páté. Chci si vyfotografovat odjíždějící vlak, ale poslední snímek jsem použil na sochu před nádražím. Na případnou další cestu si už zřejmě pořídím nějaký digitální fotoaparát. 
   Někdy před čtvrtou hodinou zase stojím na peróně.
„No problem, no problem“, ujišťuje mě ten „můj“ železničář.
Ukazuje na lavičku že prý vše zařídí. Co mi zbývá. Takže opět odevzdaně čekám na věci příští. Vlak opět najíždí do stanice. Objevuje se železničář a že prý je vše zařízeno, jen je třeba „many, many“ pro konduktéra. Dvacet euro. Říkám, že mám jen deset. Na tomto místě musím ještě jednou vyjádřit poděkování obchodu ve slovenské Šace, kde si nevzali žádnou odměnu za spravení přehazovačky. Teď by mi těch deset euro chybělo.
Spokojí se s nabízenou částkou, ale ještě naznačuje, že by chtěl něco pro sebe. Už mám ale jen české koruny. To nevadí, to nevadí. Dávám mu dvě stovky s tím, že je to deset euro (jasně, vím že je to osm, ale deset v tu chvíli znělo lépe, stejně nejspíš neznal kurs). Zdá se být spokojen. Měl jsem si počkat na ten ranní vlak v 5:50 z Bukurešti. Ten měl určitě (viz. informace z nádraží) soupravu na velká zavazadla a myslím, že by to bylo i bez přestupu (ale to je bez záruky). Ale to bych nesměl natrefit na Jeana.
   Musím odmontovat z bicyklu obě kola a vše pak přivazuji zámkem k nějaké tyči v prostoru před vstupem do prostor kupé. Bicykl tak alespoň nepřekáží. Vlak už se konečně rozjíždí, teď už by snad nemělo být žádné přestupování. Průvodčí se zdá být s deseti eury spokojen nebo alespoň nic neříká. Dochází mi, že vlastně budu stejnou záležitost řešit  i na slovenské i české trati. No, nějak to snad dopadne.
   Ani nevím kdy a kde se ocitáme na Slovensku. Poznám to jen podle toho, že přichází slovenský průvodčí. Projde celou soupravu, do dveří na chodbičku jen nakoukne a všimne si kola.
„Nevíte, čí je to kolo“, ptá se mne. Spíše náhodně.
Přiznávám že moje.
„No ale to nejde tohle. To je proti předpisům. To budeme muset nějak vyřešit“. Už nevím jak to naznačil, ale prostě je jasné, že „vyřešit“ znamená něco do kapsičky.
„Přiďte za mnou do předního vagónu, je tam služební kupé. Ale tak za pět minut, ať to není nápadné“.
Zatracený železničáři. Jsem unavený, nechci s nikým mluvit, nic řešit. Jen jet a jet. Ale co mi zbývá. Za chvilku tedy vyrážím udaným směrem.
   Průvodčí mi kyne, abych šel dál.
„Zavřete dveře ať tu máme klid. Ještě záclonku trochu zatáhněte.“ No to je tedy konspirace. Skoro jako kdybychom si měli předávat tajné špionážní informace. CD s identifikacích osob určených k likvidaci. Nitky samozřejmě vedou k vyšším vládním kruhům a cédéčko se po přehrání samo zničí. Asi bych měl omezit sledování filmů.
   „Toto je proti předpisům, kolo lze převážet pouze ve vlacích, kde je připojen přepravní vagón“, vytrhne mě z konspiračních úvah. „Todle si na na triko vzít nemůžu. Kdyby přišla kontrola, tak platím pokutu a možná mám i vyhazov z práce.“
Přikyvuji, přikyvuji. „Takhle mi to dovolil váš maďarský kolega“, dodávám na svou obhajobu.
„No jo, Maďar. Tomu je všechno jedno...“
„A taky měl vlak z Burukrešti zpoždění. Kdyby přijel načas, tak jsem jel tím dřívějším a ten kola bral, myslím“, dodávám tak trochu nejistě na svou obranu.
„No to je sice pravda, ale nějak to budeme muset vyřešit“.
Nevím jak to naznačil (protože vyloženě o úplatek si neřekl), ale prostě bylo to jasné – kapsička.
„Tak kolik byste tak myslel?“, ptám se už zpříma, protože už mě to chození kolem dokola začíná štvát.
„...no to jaksi...rozhodněte sám, co tak myslíte...“
No jak mám asi tak vědět kolik je „taxa“ za tak fatální porušení předpisů. Pade, sto, pět set, více? Lovím tedy něco v peněžence a tak nějak spíše náhodně vytahuji tři stovky (CZK). Je to hodně nebo málo za možnost pokuty od inspekce nebo snad dokonce ztráty místa? Podávám mu je zcela transparentně (no prostě mi to nedošlo, záclonka není úplně dobře zatažena) z ruky do ruky.
„Ne tak, tady stranou pod sedačkou“, zhrozí se průvodčí.
Nicméně transakce se povedla, nevím jestli je s výslednou částkou spokojen, ale neříká nic.
„To kolo tam máte dobře dané, vůbec nepřekáží“, dodává tak nějak na usmířenou. A že prý ještě řekne českému kolegovi, aby byl připraven a já také abych si „něco“ připravil. S tímto se tak nějak rozloučíme.
  Zatracený průvodčí. Zatracený železničáři. Zatracený vlak. Mám tak trochu vztek, ale můžu si za to v podstatě sám. Kdybych nedal na toho blbečka Jeana, nemusel jsem teď řešit takovéhle trapné situace. Kruci. Když se vracím zpět, vlak je plně obsazený a lidé stojí v uličce. Studenti cestují v neděli do Bratislavy na internáty a koleje. Nemám vůbec chuť s nikým mluvit, takže zůstávám trčet někde vprostřed vagónu. Což můj vztek (nebo něco jako vnitřní neklid) neumenší, ba spíš naopak.
Jediný kdo má právo na veškerý komfort po nějakých dvou a půl tisících kilometrech na kole jsem tady já (což je samozřejmě blbost, ale v tu chvíli mi to tak připadá). V Bratislavě se vlak vyprázdní, takže se přesunuji zpět na své místo. A hlavně nechci s nikým mluvit a nic řešit.
Dojíždíme na česko-slovenskou hranice u Břeclavi. V Bratislavě přistoupivší dvě anglicky hovořící děvčata mi něco říkají. Vůbec nevím co a je mi to tak nějak jedno. Říkám jen „jés, jés“. Opakují svoje slova. Konečně se uráčím vzhlédnout. Á, pan průvodčí na mne mává z perónu a chce se mnou ještě mluvit. Že prý vše zařídil. Děkuji, děkuji.
„Děkuji“, říkám také děvčatům. Nechápavě se mne dívají.
„Sory, aj vontid sej...tenk jú“.
   Konduktér přichází až po zastávce v Brně. Hlásím hned, že jsem ten s kolem.
„Tak kde to provedeme...poďte tady na plošinu, tam bude klid“.
Na schodech ke dveřím sedí holka, což ho poněkud překvapí.
A že prý nemá lístek, že jí v Brně ukradli peněženku. Průvodčí jí vyčiní, že za ním mohla alespoň dojít mu to oznámit, ale jinak z toho nedělá žádnou vědu, čímž si u mne šplhne (tedy nevím, zda-li by situaci řešil jinak, kdybych jí nebyl přítomen, ale spíše asi ne). Takže se vracíme zpět k mému místu.
„Tak poďte se mnou do služebního kupé“.
„A nemám přijít třeba raději tak za pět minut“, napomáhám konspiraci. Vida, alespoň se něco přiučím.
„Jo, jo, to by šlo“.
Za chvilku tedy vyrážím, už vím kam.
Předání proběhne vcelku lépe než posledně (cvičení dělá mistra). Podávám mu tři stovky. Určitě mu jeho slovenský kolega řekl i částku, takže ho nechci urazit, že bych mu dával třeba méně.
„No neblázněte...“, cože, to je málo? A co by jako chtěl? „...to je zbytečně moc“, dokončuje větu.
Aha, tak to mi tedy vzal vítr z plachet. Celou cestu jsem naštvaný na průvodčí a vůbec na všechny železničáře a on to jako poslední v řadě takhle spraví. Nejdříve že nechal jet tu holku a teď tohle.
„Tak alespoň takhle“, beru si tedy zpět stovku, abych ho tedy neurážel „vysokým spropitným“.
Ještě říká, že nejsem první a zřejmě ani poslední, kdo takhle převáží kolo a dodává nějakou vtipnou historku na toto téma, kterou jsem si ovšem nezapsal, takže se o ni nemohu s laskavým čtenářem podělit.
   Každopádně mi celkově vylepšuje svým přístupem a naturelem náladu, což mi vydrží až do Prahy.
   Vlak do Benešova jede asi za hodinu, v 0:20. No to mi to pěkně navazuje. Na pokladně hlásím, že chci i lístek pro kolo. Že prý až ve vlaku.
   Relax na lavičce v parku před Hlavním nádražím. 
Průvodčí ve vlaku na mě zhurta spustí, kde že mám lístek pro kolo. Zcela klidně a věcně vypovím, že jsem jej zakoupit chtěl, ale v kase říkali, že až ve vlaku. No dobrá, dobrá a vypisuje (tedy spíš vyťukává na tom jejich přístroji) lístek. Ještě že mi ten poslední průvodčí zvednul náladu.
   V Benešově jsme asi    v půl druhé. Už je to jen nějakých třicet nebo čtyřicet kilometrů. To bych mohl být řekněme někdy kolem čtvrté doma. Hledat nějaké ležení se mi tedy už vůbec nechce.
  Je celkem chladno, až si musím dát ponožky do sandálů, i přes
společenské faux-pas. Snad mě cestou nebude kontrolovat módní policie.
   Asi pět kilometrů za Benešovem mě potkává defekt. Kruci, kruci a ještě třikrát kruci. To už nemohlo tu chvilku vydržet? Za občasného zasakrování dotlačím kolo k nejbližší lampě, která je ovšem až za dalších pět kilometrům, v Jemništi. Pokouším se o opravu, ale vůbec se mi to nedaří. Celou akci vzdávám a rozkládám spacák v čekárně. Doufám, že ráno půjdou cestující na autobus včas a trapná chvilka bude trvat jen nezbytně nutnou dobu. 
   
   
27.den pondělí 28.9.

Postupce – Velíš – Louňovice pod Blaníkem – Kamberk – Hrnčíře - Zátiší

km 22 celkem 2742 km 

   Ráno nikdo nepřichází. Až pak si uvědomuji, že je dnes vlastně státní svátek. A navíc, jak se dozvídám později, přijel na návštěvu papež.
   Oprava se mi příliš nedaří, chvilku bojuji s možností zavolat si odvoz. Nakonec ale převáží pocit cti (jakože dostat se zpět vlastními silami), takže po jakž takž zdařené opravě (no spíše opravě tak nějak napůl – kolo by určitě chtělo ještě přifouknout, ale prostě se mi to nevede) vyrážím dále. Kolo vydrží až do cíle.
   Při průjezdu Hrnčířemi (což není úplně cíl, ale už je to cílová obec) mě z otevřeného okna vítá rádio Blaník. Zrovna se zpívá o bláznovi co žárlí až umírá a že holku krásnou neuhlídá. Horší přivítání jsem si snad nemohl přát. Snad jen, kdyby se z protějšího okna linulo ještě  „...jsem sám jako stín, tichej a zvláštní...“.

orientační zákres trasy

Přidat komentář

Jméno:
E-mail:
Nadpis:
Zpráva :
Kontrolní kód:

Zvýrazněné položky jsou povinné.